[/expander_maker]
Fotografka a máma dvou dcer
S partnerem jsme byli dlouholetí kamarádi. Otěhotněla jsem krátce poté, co jsme se dali dohromady. Druhá dcera se narodila rok a půl po narození první. Nikdy jsme nebyli manželé. Děti pro nás byly na prvním místě, i když jsme se rozhodli náš vztah ukončit.
Skandinávský model
Hned od počátku jsme začali docházet do specializovaného centra, které nám s většími i menšími dohodami velmi pomohlo. „Skandinávský model“ střídavé péče nám přišel nejpřirozenější, navrhl jej bývalý partner. Děti zůstaly v původním bytě, my se střídali po týdnu. Zpočátku to bylo až nesnesitelné. V emočně vypjatém období si „předávat“ děti, byt, auto. Dlouhou dobu jsem z toho měla křeče v břiše celý den dopředu. Každý z nás má jiné priority z hlediska uklizenosti a údržby bytu, docházelo ke konfliktům kvůli všemožným důvodům.
Díky mediaci jsme našli cestu, která nám víceméně vyhovuje. Nemáme ani náhodou hodně peněz. Oba jsme si našli malé levné prostory. Já nejdříve spolubydlení, poté velmi skromný prostor o velikosti pár metrů. O penězích to tedy zas až tolik není, člověk má opravdu nižší nároky, pokud je schopen se uskromnit. Náklady na dva větší byty a zdvojení dětských pokojů by levněji nevyšlo.
V týdnu, kdy jeden z nás není s dětmi, má možnost je dvakrát za ten týden navštívit alespoň na pár hodin. Vzhledem k mé práci na volné noze nebylo možné nastavit nějakou pravidelnost, ale v poradně nám vymysleli tento způsob – co nejrychleji po vystřídání odjíždějící rodič navrhne 3–4 termíny, kdy by mohl děti navštívit, aktuálně pečující rodič dva z nich schválí. Nutno říci, že tato pravidla jsme dodržovali hlavně na začátku, po uvolnění našeho vztahu a emocí už to prostě nějak vyplývá, stačí napsat trochu dopředu a obvykle není žádný problém.
Co se jednou dohodne a funguje, automaticky používáme dál
Aktuálně žijeme v tomto módu 4 a půl roku. Dětem je teď necelých 7 a 8 a čtvrt let. Všechny Vánoce, oslavy a besídky trávíme společně včetně širší rodiny. Jediné, od čeho jsme upustili, je společné auto. Ale cestou přirozenou. Původní se rozpadlo, další si koupil jen bývalý partner. Já ho nikdy příliš nevyužívala a snažila se cestovat spíše hromadnou dopravou, na kole či pěšky. V momentech, kdy jsem ho potřebovala, mi partner vyšel vstříc a své auto půjčil. V tuto chvíli máme auta dvě a přehazujeme jen sedačky.
Jako bonus vše, co se jednou dohodlo a zafungovalo, automaticky přechází do stejných situací. Například Vánoce. První po rozchodu vypadaly zoufale, bývalý partner je chtěl trávit odděleně, já brečela v poradně a on tvrdil, že jsem falešná a není to upřímné. Po půl hodině už jsme řešili, kdo bude co připravovat a kdo co koupí. Další roky už jsme nemuseli řešit nic a oba jen zopakovali průběh z minula. Po nějakém čase jsme začali těžit z toho, že jsme před vztahem byli kamarádi a zažili spoustu dobrodružství, máme vybudovaný společný humor. Ale samospásné to také nebylo. Počátky byly opravdu náročné a vyčerpávající. Občas se obtížným situacím a zvýšenému tepu nevyhneme ani dnes.
Před Vánoci jsme centrální dětský byt přestěhovali do většího a ano, bylo to náročné, ale povedlo se to bez větších šrámů na nervech. Upřímně musím říct, že mám svého bývalého partnera lidsky ráda a vážím si ho. Po rozpadu vztahu s dětmi se toho druhého prostě nezbavíte minimálně až do dospělosti dětí, proto rozhodně stojí za to investovat energii do vlastně neustálé práce na budování lepšího vztahu s ním/ní.
Spokojení musí být všichni
Nejdůležitější je pro mě pocit, že mě nikdo neohrožuje jako matku v možnosti být se svými dětmi, trávit s nimi čas a dle mého jde o nejlepší řešení pro naše děti. Stále jsem si vědoma křehkosti tohoto modelu a nutnosti pracovat na tom, abychom takhle mohli fungovat i nadále s myšlenkou, že spokojení musí být všichni. Ale když přinesu domů kávu a houbičky na nádobí a zjistím, že jsem si spletla byt, kde to bylo potřeba, jsem opravdu ráda, že to nemusí zažívat naše děti.
Bez mediátorské pomoci hned od počátku bychom to možná nezvládli, nebo ne tak, jak se to povedlo. Jsem jim neskonale vděčná. Ve vypjatém období nás tyto schůzky zachránily. Teď už jsme v poradně dlouho nebyli, ale víme, že se na ni můžeme vždycky obrátit. Netvrdím, že mě nebo jeho nikdy nic nenaštve. Ale myslím, že se oba můžeme spolehnout na to, že jsou pro nás prioritou společné děti a vzájemný respekt. A čím víc dobrého jsme zažili, tím víc to jde samo a tím méně je dusno.
Příběh dohody je skutečný.
Programátor a táta dvou dětí
S partnerkou jsme spolu byli 12 let a máme dvě děti. Prošli jsme si několika krizemi, které jsme řešili s odborníky, ale v posledním roce to již nikam nevedlo a nelepšilo se to, všichni jsme tím trpěli. Nakonec jsem od rodiny odešel.
Přihlásil jsem se na kurz Rozchodem rodina nekončí, bohužel sám. Partnerka ani děti se programu účastnit nechtěly.
Celou situaci jsem snášel těžce a měl jsem psychické i zdravotní problémy. Program Rozchodem rodina nekončí byl skvělý v tom, že jsem mohl sdílet svou situaci a vidět, jak to funguje jinde a že v tom nejsem sám. Program mě připravil na to, co přijde, co budu muset řešit, a utvrdil v tom, že mám myslet hlavně na děti.
Běh na dlouhou trať
V současné době jsou děti ve výhradní péči matky s rozšířenou péčí otce, což v tomto případě znamená, že děti by u mě měly být jednou za dva týdny čtyři dny. Nicméně je to stále ještě čerstvé a spousta věcí je nedořešených… Nepřestávám se snažit, abych s dětmi i bývalou partnerkou vycházel dobře, i když je to pro mě náročné.
Už jsem měl pocit, že to je beznadějné. Až po setkání u OSPOD souhlasila s mediací. Absolvovali jsme tři mediace, které nás nasměrovaly, ale nebyli jsme schopni dohody. Paradoxně jsme k dohodě došli ne díky mediaci, ale díky právníkům. Když mi přišel dopis od soudu, zavolal jsem na právní linku Aperia a tam mi doporučili, ať si najdu právníka z Unie rodinných advokátů. S jeho pomocí jsme dali dohromady dohodu, na které jsme se s partnerkou shodli.
Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.
Architekt a otec dvou dětí
Začátkem roku 2021 mi manželka oznámila, že se chce se mnou rozejít. Důvod z její strany byl, že ji hodně vyčerpávaly mé psychické potíže, se kterými jsem si v té době neuměl poradit. Zároveň potkala někoho, s kým si rozuměla víc. Manželství proto ukončila a já se odstěhoval. Rozešli jsme se v klidu.
Teprve nyní, po roce, začínáme řešit, jak se rozvést. Model péče ani pravidelný systém doposud napevno stanovený nemáme, děti jsou ve výhradní péči maminky a já se s nimi vídám u nich. Moje současné bydlení mi neumožňuje, aby tam mohly být se mnou. Když se o ně starám dlouhodoběji, třeba přes víkend, tak jsem s nimi doma a maminka tam není, anebo jedeme na výlet k prarodičům.
Když děti chci vidět, tak za nimi můžu kdykoliv. O Vánocích jsem třeba byl doma s dcerou v karanténě, syn byl se svou maminkou u babičky. Zatím jsme to nepotřebovali víc řešit. Dětem je 10 a 13 let, takže už se jim nemusíme věnovat soustavně. Nezavedli jsme ani žádný režim přispívání na domácnost, vyživovací povinnost apod. Já měsíčně posílám částku, která je pro mě únosná, a žena to akceptuje.
Od začátku jsme to měli nastavené tak, že sice končí partnerský vztah, ale ne ten rodičovský. I proto mě zaujal program Aperia Rozchodem rodina nekončí – měl jsem pocit, že po rozchodu mám dost co dělat, abych vyřešil sám sebe, a že se s dětmi ne nechci, ale nepotřebuju vidět. Ale nebylo mi v tom příjemně, a proto jsem se přihlásil do kurzu, jak nepřestat být rodičem, i když jsem se rozešel.
Podpora rodiny a blízkých je důležitá
O rozchodu se mi ze začátku mluvilo těžko, proto to rodině i dětem oznámila žena. Hodně mě podpořili kolegové v práci, se kterými jsem to mohl sdílet. Věděli o mojí situaci a mohl jsem s nimi o všem mluvit. Od své rodiny žiju celkem daleko, volali jsme si a brácha i máma se ptali, jak mi je – bylo fajn vidět, že o mě mají zájem.
Naopak mi vadily některé reakce rodiny, například když někdo nechápal, proč to žena dělá. Nechtěl jsem ji obhajovat, ale zároveň jsem rozuměl jejím důvodům a nemám jí to za zlé. Dokážu si představit, že kdybych se cítil ukřivděný a nemohl bych manželce přijít na jméno, a někdo z rodiny by mě litoval, jaký jsem chudák, že by mě blízcí proti partnerovi popudili ještě víc. V tom si myslím, že by podporující lidi z rodiny měli být opatrní a neměli by se vyhraňovat vůči bývalému partnerovi. Náš rozchod byl naštěstí mírumilovný.
Příběh dohody je skutečný. Fotografie je ilustrační (unsplash.com).
Máma tří dětí
Do vztahu jde člověk s tím, že vydrží celý život. Dnešní „rychloobrátková“ doba tomuto přání bohužel nepomáhá. My jsme byli příklad, kdy měl partner po 15 letech pocit, že rodina je na něj moc a chce žít jiný život – dalo by se říct: krize středního věku. Paradoxně to byl můj bývalý manžel, kdo obratem skočil do vztahu nového, s dalšími dvěma dětmi a já jsem zůstala sama na naše tři děti…
Velmi dlouho jsem rozvod nechtěla a snažila se rodinu udržet. Na vztah jsou zapotřebí dva a někdy si člověk musí, byť s bolestí, přiznat, že je konec. Bylo to náročné, protože máme děti. A tak jsem se alespoň snažila, aby právě vůči nim byl proces rozvodu a rozpadu naší rodiny co nejšetrnější. Během rozvodu jsem proto ocenila zejména dvě služby: mediaci a odborné poradenství, které poskytuje Aperio.
Poradenství a mediace jako opora
V rozvibrovaném období, kdy jeden z partnerů je rozhodnutý, že odchází, a pro druhého je to těžké emočně, ekonomicky, sociálně i v mnoha dalších rovinách, je důležité mít prostředníka, který dokáže být nestranný, empatický a zároveň zachovat chladnou hlavu. Věřím tomu, že bez mediace bychom se s mým bývalým partnerem nedomluvili. Díky velmi dobré mediátorce, která je zároveň právnička a terapeutka, jsme investovali čas do čtyř dlouhých sezení, díky nimž jsme už k rozvodu šli s oboustrannou dohodou o majetkovém vyrovnání i péči o děti. Zpětně bych doporučila všem, ať se nezapomenou při dělení domácnosti dohodnout nejen na „velkých“ věcech (bydlení, finanční prostředky atd.), ale i na „soft věcech“, které mohou mít pro každého z partnerů jinou hodnotu, význam, např. na rodinných fotkách – bývalý manžel si odnesl počítač a disky, na nichž byly uložené všechny fotky našich dětí. A stal se z toho pak předmět nepříjemných diskuzí.
Obecně si myslím, že rozvod v širších souvislostech je většinou náročnější pro ženy. Ženy obvykle zůstávají s dětmi na mateřské a rodičovské dovolené, tím pádem jsou např. ekonomicky zranitelnější. Při rozvodu je pak pro ně situace mnohem náročnější a poradenství a mediace jim mohou být velkou oporou. Podle mě tomu napomáhá i nastavení našeho celospolečenského systému, stále tu přetrvává tzv. „penalizace mateřství“. Co mě např. zarazilo, že i když jsme se domluvili a soud probíhal velmi rychle, čekala bych mnohem větší zájem OSPOD o děti a jejich názor, nikdo si s nimi vlastně pořádně nepromluvil.
Střídavá péče, ale…
S bývalým manželem jsme se dohodli na střídavé péči a stále je pro mě nejtěžší vyrovnat se s tím, že polovinu měsíce nejsem s dětmi. Za sebe vidím ve střídavé péči mnoho „ale“. Je totiž velice náročná na častou komunikaci s bývalým partnerem. To je i u nás v současné době největší problém. Když se pak jeden rodič snaží dělat všechno po svém, nakonec to nejvíc odnáší děti, které pak musejí žít ve dvou realitách, ve dvou jiných světech. Má-li střídavá péče fungovat, je důležité upozadit „ega“ dospělých a do středu zájmu dát děti, jejich potřeby a přání.
Výhodou naší střídavé péče je bydlení: bydlíme kousek od sebe, děti nemusely měnit školu, okruh kamarádů a kamarádek, zájmové kroužky – to, co je pro děti důležité obecně a při rozpadu rodiny 2x tolik… Snažíme se dodržovat vše, na čem jsme se během mediace domluvili. Osvědčil se nám například společný účet, kam oba přispíváme stanovenou částku a z něhož se hradí dětem kroužky, školní potřeby, oblečení apod. Je to velmi transparentní a funguje to.
I děti se s rozvodem potřebují vyrovnat
Co bych chtěla na závěr vyzdvihnout, jsou kurzy Aperia Rozchodem rodina nekončí, protože v situaci, kdy se člověk cítí jako hozený do hluboké vody, v níž ho stahuje silný proud, rozpadá se mu vztah, rodina, řeší ekonomickou stránku, děti atd., jsou kurzy Aperio velmi cennou a unikátní podporou. Mj. i proto, že v nich funguje dětská skupina. Děti si tak situaci mohly v bezpečném prostředí s podporou psychologa v klidu odžít, prodiskutovat s jinými dětmi, které jsou v podobné situaci. A druhá úžasná služba je určitě mediace, která pomůže dobrat se konstruktivního řešení tam, kde v něj člověk ani nedoufal.
Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.
Konzultant a otec tří dětí
Mám dvě děti s bývalou partnerkou, těm je devět a jedenáct let. S novou partnerkou mám ještě jedno malé, to má dva a půl roku. S bývalou partnerkou máme stále dobrý vztah, rozchod ho nenarušil. Hlavní pro nás vždy bylo bezpečí dětí, takže jsme se na dalším vývoji situace domluvili.
Živelná domluva
Na úplném začátku jsme žádné záchytné body neměli a bylo to dost divoký. Časem jsme si stanovili, že každý druhý víkend budu s dětmi. Někdy jsme všichni společně u jejich matky, někdy jsem s nimi u nové partnerky. Ale tři děti v bytě, to bývá celkem náročné. Se staršími dětmi máme domluvené ještě pondělní odpoledne a pak už je to na živelné domluvě. Celkově trávím se staršími dětmi tak třetinu týdne. Pracuji na volné noze, takže se časově můžu přizpůsobit. Když jsou děti nemocné nebo když onemocní partnerka – ať už bývalá, nebo současná – snažím se pomáhat co nejvíc. V létě jsem například byl s dětmi asi z 80 % času. Bývalá partnerka pracuje a já, protože se na dovolenou ohlížet nemusím, jsem trávil léto s dětmi.
Finančně to máme tak, že já platím oba nájmy a partnerky si hospodaří se svými penězi. Když se něco poláme nebo je potřeba, koupím to.
Sdílíme kalendáře
Hodně cestuju, takže spíš to funguje tak, že já rodině oznamuju, kde budu. A pokud jsem mimo město o víkendu, snažím se to dětem vždycky vynahradit. Mám sdílený kalendář a díky tomu máme všichni přehled. Vánoce, dovolené a prázdniny řeším vždy postupně s jednou a druhou rodinou. A kdo přijde dřív, ten vyhraje. Všichni se ale přizpůsobujeme, a pokud plány kolidují s termínem někoho dalšího, přeplánujeme to. Díky tomu, že vztahy máme dobré, tak občas jedem na výlet všichni společně. Podobně pro bývalou partnerku fungují i moji rodiče, kteří bydlí pár minut od dětí, takže jsou s nimi i nadále v kontaktu.
Vím, že to není ideální stav. Ale hlavní je, jestli je to takhle pro všechny přijatelné. A pro nás je. Mluvíme o tom i s dětmi, když je potřeba. Děti vědí, že mohou počítat s pondělím i víkendy a že můžeme něco plánovat. Voláme si ale kdykoliv. Ten kontakt je průběžný a já jim každý večer píšu. Fakt se snažím. Radši jdu s nimi do kina nebo si čtu, než abych šel na pivo.
Naše řešení je asi dost nestandardní, ale snažím se vycházet vstříc všem. Je to o dohodě.
Příběh dohody je skutečný, ale jméno otce bylo změněno. Fotografie je ilustrační.
Moderátor, hudebník, otec pěti dětí
V těch prvních letech po narození dětí náš vztah fungoval dobře. Ženil jsem se ve čtyřiadvaceti. V roce 2003 – to nám bylo kolem třiceti – se nám narodila dcera Sára a o čtyři roky později dvojčata Samuel a Kristián.
Když bylo dceři osm, začala první větší krize. Přišlo něco jako vyhoření. Oba jsme vnitřně cítili, že to manželství nemůže dopadnout dobře. Rozdíly mezi námi se prohlubovaly. Nechtěli jsme manželství uměle udržovat tak zvaně „kvůli dětem“. Oba jsme to cítili a čekali na nějaký impuls. A ten přišel ze strany ženy. Oznámila mi, že se zamilovala do jiného muže, že se s tím snaží bojovat, ale je to silnější než ona.
Oba svoje děti milujeme, a tak jsme si jednou sedli a domluvili se, že celou tu záležitost musíme nějak vyřešit. A to tak, aby to co nejmíň ublížilo dětem. Věděli jsme, že to pro ně bude rána, ať se to vyřeší jakkoliv. Hlavně pro dceru, kluci byli ještě malí. Žena se ode mě rozhodla odejít a museli jsme najít nějaký model, jak to bude s dětmi fungovat dál. A když se zjistilo, že je žena se svým novým přítelem těhotná, rozhodli jsme se dceři prostě říct celou pravdu.
Samozřejmě mě to vzalo
Opravdu jsme se snažili, aby to děti zasáhlo co nejméně. Přistoupil jsem tedy na to, že se k ženě nový partner nastěhuje, bude žít s našimi dětmi a do budoucna se dohodneme, jak se budou děti vídat se mnou. Zhruba dva týdny jsme bydleli společně i s novým partnerem mé ženy. To byla ode mě myslím velká vstřícnost. Ona představila nového partnera dětem jako našeho kamaráda. A pak dětem postupně sdělila, že se my dva v míru rozcházíme a že s nimi bude žít její nový partner. Možná to vypadá, že jsem to bral celé věcně, ale samozřejmě mě to vzalo. Odneslo to moje fyzické zdraví. Měl jsem v sobě dlouhá léta bakterie boreliózy, aniž jsem to věděl, a tehdy nemoc propukla naplno.
Oni se odstěhovali do nového bytu, já jsem se odstěhoval do domu rodičů a začali jsme formálně řešit rozvod. Neměli jsme skoro žádný společný majetek, takže s tím nebyl problém. Protože už od 90. let existuje institut rozvodu dohodou, tak jsme sepsali dohodu, tu nám pak ještě zkontroloval náš kamarád právník. Před samotným rozvodem se muselo ve zvláštním řízení dohodnout svěření dětí do péče a výše alimentů. Dohodli jsme se, že děti se svěřují do péče matky, a žena podala návrh na stanovení výše výživného. Na tom jsme byli předem dohodnutí a mimo to jsme se ještě domluvili, že budu přispívat na občasné mimořádné výdaje, jako jsou lyžařské kurzy nebo dárky.
Kdo je vlastně otec
Všechno proběhlo hladce a velmi rychle. Museli jsme řešit jen jednu věc. Ten synek, co má žena s novým partnerem, se narodil ještě v době trvání manželství a podle zákona je za otce považován manžel matky dítěte, což jsem byl já. Musel tedy proběhnout ještě soud o určení otcovství, kde jsem prohlásil, že otcem nejsem, a její nový partner prohlásil, že otcem je. A nastal jediný bizarní okamžik našeho rozvodu. Soudce se v tom chtěl nějak vrtat a začal se ptát: „A skutečně není možné, že byste byl otcem?“ Já povídám, že to není možné, že jsme spolu v době početí vůbec nežili. A soudce zase: „Neměli jste třeba sex na rozloučenou?“ Hodinu tam seděl a vyptával se nás, jestli opravdu není možné, že jsem otcem. Skoro jako by venku na dveřích nevisel dlouhý seznam dalších jednání.
Od té doby nám to takhle funguje už šest let. Po čase jsem si našel přítelkyni, která už má jednu dceru z předchozího vztahu – stejně starou, jako je ta moje. Začali jsme spolu žít a před čtyřmi lety jsme dospěli ke společnému rozhodnutí, že bychom spolu chtěli další dítě. Pro mě už to znamenalo mít čtvrtého potomka. To už je docela závazek, ale řekli jsme si, že to nějak zvládneme. Později se nám narodila ještě další dcera. Takže dohromady máme šest dětí.
Jedna velká rodina
Moje současná přítelkyně s mojí bývalou ženou dobře vycházejí. Já vycházím dobře s novým partnerem mojí bývalé ženy. Všechny děti se mají rády. Ty starší milují ty malé, ti mladší k těm větším vzhlíží. Takže tam to funguje krásně. A tak třeba narozeniny dětí nebo Štědrý den slavíme všichni společně. Je to určitě díky tomu, že jsem svatý (smích). Pravda je, že náš rozchod nepřišel zčistajasna. Kdybych býval žil v nějaké iluzi fungujícího vztahu, bylo by to určitě těžší. Takhle jsme vlastně už nějakou dobu oba věděli, že se blíží konec. S bývalou ženou se lišíme v mnoha věcech, ale v jednom jsme se shodli – děti pro nás byly vždycky na prvním místě. A to i během rozvodu.
Ani peníze nebyly velký problém. Moje bývalá žena neměla nerealistické nebo hamižné požadavky. Neplatím sice úplně nízkou částku, ale když vidím, kolik platí někteří muži v mém okolí, tak je to částka poměrně rozumná. Musím říct, že v tomto ohledu mi velmi pomáhá současná přítelkyně, která – ač stále na mateřské – už také na částečný úvazek pracuje. Nejsou kolem toho ale žádné hysterie. Já funguju, doufám, jako uklidňující bod v těch rozbouřených vodách.
Děti vám to vrátí
Svým způsobem jsem šťastný, že to takhle dopadlo. Mám přítelkyni, se kterou si skvěle rozumím. Mám další dvě krásné malé děti. A děti z prvního manželství jsem neztratil, protože spolu dobře vycházíme. Jsem fatalista, věřím, že věci se dějí tak, jak mají. Nejhorší je vztek a zloba. To jsou emoce, ve kterých člověk nejčastěji udělá chybu. Ale čas všechno obrousí a všechno jednou dospěje do stadia, kdy se s tím dá žít.
Možná nám to funguje i díky tomu, že jsme se s bývalou ženou k sobě vždycky chovali s respektem a před dětmi jsme nic zlého neřešili. Všem rodičům bych doporučil přenést se přes svoje ego a myslet hlavně na děti. Protože ty děti to může poznamenat na celý život. To, co dětem vtisknete v dětství, to oni v dospělém věku napodobí. Když uvidí, že si něco můžou vydupat bezohledností a nátlakem, tak ten vzorec přijmou do svého života a jednou vám to vrátí.
Spisovatelka a máma tří dětí
Pravda je, že dohoda stojí a padá s tím, že se musejí chtít dohodnout oba dva. Jinak to nefunguje. Řešení dohodou prostě předpokládá určitý stupeň partnerství v základech vztahu. Protože lidi, co se rozcházejí, jsou na sebe naštvaný, je tam plno bolesti, zášti, vzteku a nefunguje to mezi nimi, jinak by k rozvodu nedošlo. Chtít se za téhle situace dohodnout, znamená tyto emoce vědomě překonat a pracovat s nimi. To je na tom to těžký.
Naše první dohoda byla vlastně jednoduchá. Věděli jsme, že chceme jít cestou dohody. Nejdřív jsme se bavili o střídavé péči, pak můj bývalý muž navrhl moji péči výlučnou, s tím jsem souhlasila. A co se týče peněz, neměli jsme moc společného majetku, takže nebylo o čem se přít. To ale neznamená, že bylo všechno úplně v pohodě. Vídat se při předávání dětí bylo psychicky náročné a byly tam i ošklivý momenty.
Protože jsem to byla já, kdo odešel, dostávala jsem se do defenzivní situace. To já jsem byla ta „zlá“. Už nevím, jak přesně jsme tu dohodu sepsali. Myslím, že můj bývalý muž měl známou právničku, která mu pomohla udělat návrh dohody. Tu jsem opoznámkovala – a bylo to. Na péči jsme se domluvili a dohodnout se na výživném nebylo těžké. Vyšli jsme z té doporučující tabulky. Finanční stránka i předávání dětí pak podle dohody celkem fungovalo.
Rozhodují každodenní drobnosti
Pořád ale jsou i komplikované momenty. Třeba když chce jeden z nás být s dítětem v době, kdy ho má mít ten druhý. Například kvůli oslavě narozenin v rodině nebo jiné speciální akci. To pak probíhají výměny dnů, ale závisí to vždycky na naší ochotě, která buď je, nebo není – podle toho, jestli vzájemné vztahy jsou zrovna dobré. Jde o takové každodenní drobnosti, o kterých to ale vlastně celé je. Když se děti cestou k tátovi opozdí nebo si u mě něco zapomenou a já pak za to dostanu vynadáno, tak to k ochotě vycházet vstříc nepřispívá. A pak se to celé zacyklí do takového toho „ty mně, já tobě“. Ale to je myslím běžné, ani v manželství není všechno pořád úplně hladký.
Cítila jsem, že by mi pomohlo, kdybych si o rozvodu mohla povídat s terapeutkou, už jsem u ní před tím párkrát byla. Ale nevím, co přesně znamená „mít to vyřešený“. Rozvod je velká věc, která tě ovlivní na celý život. Určitým způsobem o tom člověk smýšlí, a to smýšlení se v průběhu času mění. Kdybych to měla vyřešený, neměla bych ohledně toho mít vůbec žádný emoce? I když si vzpomenu na svého prvního kluka, tak to ve mně vyvolá emoce. Asi to tak vždycky bude.
Výlučná, nebo střídavá
Nejvíc jsem asi pyšná na to, že jsem před dětmi nikdy neventilovala žádné frustrace. Myslím, že i díky tomu mají děti dobrý vztah ke svému tátovi a rozvod pro ně nebyl traumatický. Pro mě bylo vždycky primární chránit děti.
Když můj bývalý muž navrhl změnit péči na střídavou, bylo mi to vlastně líto. Nechtěla jsem s dětmi být míň, a díky tomu, že pracuju na volné noze, na ně mám víc času než jejich zaměstnaný otec. A navíc jsem měla pocit, že jsou takhle spokojené, že potřeba měnit to nevychází od dětí. On dětem řekl, že to takhle není fér a že by se s ním měly vídat tak, aby to bylo fér. A protože jim to řekl táta, tak to vzaly jako fakt. Nechtěla jsem dětem tátův postoj zpochybňovat. Neměla jsem sice do střídavky chuť, ale kdybych nesouhlasila, řešilo by se to před soudem. Nechtěla jsem, aby se míra jejich spokojenosti rozebírala před soudem, aby byly pod tlakem táty, že takhle to je nefér, ani aby to musely řešit v sobě.
Čím víc člověk klade do popředí zájmy dětí, tím víc se dostává do defenzivy a do slabší pozice. Ale prostě s tím nějak žiju. Není možný se o těch věcech s dětmi otevřeně bavit, nechci je dostat do situace, kdy by musely verbalizovat pocity o svých rodičích, ale tím pádem se nikdy nedozvím, jak se doopravdy cítí. S tím je trochu těžké žít. Ale věřím, že vyrůstají celkově v dobrém prostředí.
Spousta věcí nám funguje dobře. Od začátku jsme to třeba měli tak, že si Vánoce a silvestra střídáme. S dodržováním těch dohodnutých věcí nikdy problém nebyl. Se střídavou péčí, která je pro mě citlivá, jsme se taky dohodli, ale nepřistoupila jsem na to úplně ráda. Dohoda je určitě lepší než přetahovačka, i když v něčem vždycky jeden z vás tahá za kratší konec. I tak je to to nejlepší, co může být. To je jasný.
Honzovi bude za dva měsíce 18 let. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo 10, od té doby bydlel u mámy a s tátou se vídal jednou za 14 dní na víkend. Táta na něj mámě platil výživné. Honza se chystá na vysokou a řeší, u koho bude bydlet v průběhu studií. U táty má svůj pokoj a klid – na rozdíl od mámy, kde má pokoj spolu se svými dvěma mladšími sourozenci. Rád by se s tátou také víc vídal, a tak jde za ním se svým návrhem. Táta souhlasí a je rád. Ale jak to domluvit s mámou? Honza má strach, že to vezme tak, že už ji nemá rád. Domluví se tedy s tátou, že se sejdou všichni společně a proberou jeho nejbližší budoucnost.
Sejdou se v kavárně a Honza mámě řekne, co by do budoucna rád. Ta nejdřív není moc nadšená, ale když vidí, že Honza se s ní bude dál vídat a nepřijde o něj, souhlasí. Zbývá domluvit, kdo bude Honzovi přispívat na jeho životní náklady – učebnice, jídlo, oblečení a další. Oba rodiče si náklady rozdělí mezi sebe stejným dílem, protože oba pracují a otec vydělává víc než matka, takže bude platit navíc náklady spojené s bydlením Honzy u něj.
A jak by to bylo, kdyby se rodiče s Honzou nedohodli? Pak by bylo na Honzovi, kde se rozhodne bydlet a od koho bude chtít zaplatit své životní náklady – v nejhorším případě by je vymáhal po jednom z rodičů nebo i po obou soudně. To se ale v našem případě naštěstí nestalo.
Další příběh:
Robert s Markétou mají spolu dvě děti. Jsou čtyři roky rozvedení. Dětem je 8 a 6 let. Robert se po rozvodu seznámil s Hankou, která má z prvního manželství sedmiletého syna. Poslední dva roky spolu žijí. Robertovy děti z prvního manželství k nim chodí na víkend jednou za 14 dní. Poslední dobou se děti často hádají, strkají se, křičí na sebe. A i na Hanku se utrhují a neposlouchají ji. Robert vůbec neví, co se s jeho dětmi děje, a ani Markéta tomu nerozumí. Když jsou u Markéty, tak jsou v pohodě. Ptali se i psychložky a ta jim poradila, ať Robert vyzkouší být s dětmi někdy úplně sám. Robert zkusil trávit sobotu jen sám s dětmi a děti si to moc užily.
Zároveň paní psycholožka Robertovi řekla o webu Třetí rodič, kde Hanka následně našla zajímavé tipy, jak se vztahovat k nevlastním dětem.
Po dlouhodobých neshodách v manželství se otec rozhodl z něj odejít. Své rozhodnutí oznámil matce, která s tím nesouhlasila. Situací byla zaskočená a nechtěla se rozvádět, navíc mají spolu dítě. Psychicky se cítila úplně na dně a nebyla schopná se s otcem racionálně dohodnout na budoucím uspořádání po rozvodu.
Otec podal návrh na rozvod k soudu s tím, že nemají mezi sebou s matkou dohodu a žádá soud, aby rozhodl jak o péči, tak o výživě dítěte.
Dítěti byl v řízení přidělen opatrovník z tzv. OSPOD (Orgánu sociálně-právní ochrany dětí), který kontaktoval oba rodiče a pozval je na tzv. vstupní pohovor. Rodiče přišli, přivítali je muž a žena – pracovníci OSPOD, kteří s rodiči probrali jejich situaci a možnosti, které mají. Bylo jim mj. sděleno, že nejlepší pro dítě je dohoda obou rodičů, oni dva nejlépe vědí, co je pro dítě dobré. Pokud bude rozhodovat soud, rozhodnutí nemusí vyhovovat ani jim, ani jejich dítěti, protože soud je nezná. Navíc ochota se dohodnout znamená pro soud jejich schopnost fungovat dál dobře jako rodiče.
Pracovníci také poradili matce vzhledem k jejímu psychickému stavu návštěvu psychologa a dali jí na něj kontakt.
Po třech měsících se otec a matka sešli na prvním soudním jednání o péči a výživě dítěte. Nebyli však stále dohodnutí, každý měl s sebou advokáta a stáli si na svých rozdílných pozicích. Soud doporučil oběma rodičům mediaci a odročil jednání až po jejím absolvování. Mezitím matka za pomoci psychologického poradenství zpracovala prvotní šok z rozvodu a začala spolupracovat.
Rodiče se rozhodli mediátora navštívit a nakonec u něj dospěli k dohodě, kterou předložili soudu a ten ji spolu s OSPODem schválil.
Pavel s Janou mají dvě děti, které chodí na 1. stupeň základní školy. Před měsícem se rodiče rozhodli, že se rozejdou. Oba si přáli, aby jejich rozvod byl pro děti co nejmenší zátěží. Při návštěvě na Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) jim doporučili jako dobrý nástroj k dohodě o porozvodovém uspořádání péče Rodičovský plán. Díky rodičovskému plánu si nakreslili vztahovou síť dětí – jejich kamarády, prarodiče, další příbuzné, ale i kroužky, kam chodí. To jim ukázalo vazby, které jsou pro děti důležité a které chtějí zachovat, aby měly co nejméně změn.
Bavili se o tom, že by se v péči střídali po týdnu. Při procházení rodičovského plánu se dostali k diskuzi o tanečním kroužku, na který obě děti chodí, a uvědomili si, že by je na něj táta nezvládal vodit. Děti na něj ještě chodit samy nemohly. V případě, kdy by je měl v péči táta, by musely zůstat v družině. Díky rodičovskému plánu si rodiče uvědomili, že tento kroužek je pro děti opravdu důležitý, a nakonec se domluvili, že i v týdnu, kdy by měl v péči děti táta, je bude na kroužek vodit máma, tak jako doposud. Oběma rodičům při projednávání plánu rovněž došlo, že situace v životě se mohou měnit, stejně jako jejich plán.
Na krizovou Linku pro mámy a táty zavolal otec, že se rozvádí se svou manželkou a řeší, jak se bude vídat se svými dvěma dětmi. Kamarádi mu prý řekli, že jako chlap má daleko menší šanci vidět své děti a že děti soud určitě svěří do rukou jeho manželky, která bude rozhodovat. Že si tedy má předem zajistit svou pozici tím, že bude od začátku požadovat střídavou péči. Navíc, pokud bude mít tzv. střídavku, tak se prý vyhne placení výživného na děti.
Otec s těmito informacemi a obavami, že děti často neuvidí a jen na ně bude platit, začal prosazovat střídavou péči u matky a ta s tím nesouhlasila. I když se obávala, jak děti sama vychová a skloubí svou práci s péčí o ně, zněla jí v hlavě neustále věta, kterou slyšela od své matky: „Dobrá máma se o své děti vždycky postará a neopustí je.“ Vyžadovala tedy v hádkách s otcem výlučnou péči pro sebe s tím, že otec by se s nimi mohl vídat dva dny v týdnu a každý druhý víkend. Vzhledem k tomu, že otec měl o hodně vyšší příjem než matka, která byla na rodičovské dovolené, chtěla po otci výživné na obě děti.
Na krizové lince dostal otec, kromě první pomoci v podobě vyslechnutí svého příběhu, radu přečíst si na webu Aperia Průvodce zákony pro rodiče, a pokud mu to nepomůže, navštívit bezplatnou právní poradnu Aperia. Z osobní konzultace s právníkem otec odcházel s následujícími informacemi: Název péče, do které jsou děti svěřovány soudem (střídavá, výlučná nebo společná), není rozhodující ani pro častost styku s dětmi, ani pro placení výživného. A dokonce ani pro rodičovské zodpovědnosti a práva. Po rozvodu totiž podle zákona mají oba rodiče stejná práva a povinnosti bez ohledu na typ péče. Také je možná jakákoliv variabilita úpravy styku s dětmi a placení nebo neplacení výživného se odvíjí od příjmu obou rodičů a četnosti péče o děti, ne od typu péče. To otce uklidnilo a řekl si, že může přistoupit na výlučnou péči matky, když děti uvidí tak často, jak mu bude vyhovovat. Také mu bylo po poradě jasné, že v současné situaci bude platit výživné na děti odpovídající jeho podílu péče a finančním možnostem obou rodičů.
U právníka zároveň dostal informaci, že se může přihlásit do programu Rozchodem rodina nekončí, ve kterém získá víc informací a zkušeností ohledně rozvodu, včetně podpory od dalších rozcházejících se rodičů. O programu řekl matce a společně přihlásili i své děti do dětské skupiny. Z programu vyšli s vypracovanou dohodou ohledně dětí a dalšího fungování jako rodiče. Děti byly posílené o možnost probrat s odborníky a svými vrstevníky rozchod a zpracovat si jej.
Kromě Aperia můžete najít podporu a pomoc i v dalších organizacích, které najdete tady: Užitečné kontakty v regionech
František (10 let) si všiml, že jeho rodiče spolu v poslední době moc nemluví. A když už spolu promluví, tak se velmi rychle pohádají. František přemýšlí, co provedl, že se rodiče kvůli němu hádají. Občas se i zeptal, co provedl, proč se kvůli němu hádají. Táta mu řekl, že se nehádají kvůli němu, máma mu řekla to samé, ale on to ví nejlíp. Je to kvůli němu. Proč by se jinak hádali? Pravdou je, že se jeho rodiče rozhodli se rozvést. Ani jeden ovšem neví, jak mu to říct. Mají strach, co to s ním udělá. A vůbec netuší, že jejich neupřímnost je pro něj to nejnáročnější, že se změnou by se nějak vyrovnal.
Paní učitelka ve škole si všimla, že je František poslední dobou nějaký zamlklejší a nesoustředěný. Proto se zeptala jeho maminky, zda se něco neděje. Maminka upřímně řekla, že se budou rozvádět, ale že nevědí, jak to Františkovi říct, a že se ho snaží před touto těžkou novinou uchránit. Paní učitelka mamince řekla, že je velmi důležité, aby Františkovi pověděli pravdu, že ji určitě unese. A ať ho ujistí, že se nerozvádí kvůli němu. Rodiče se rozhodli Františkovi říct, že se budou rozvádět, ale že na jejich lásce k němu se nic nemění a že stále bude moci trávit čas s mámou i s tátou. I přes to, že to pro Františka bylo těžké, plakal a byl hodně smutný, celkově se mu ulevilo, protože už věděl, co se vlastně děje.
Tip: Když se ptáme dětí, jejichž rodiče se rozvádí, co by jim vzkázali, tak se velmi často mezi vzkazy objevuje, ať jsou k nim upřímní. Často se též objevuje přání, aby před nimi nemluvili ošklivě o tom druhém, protože je mají rády oba stejně. Dále, aby se před nimi nehádali a aby se občas mohli potkat všichni. Vzkazy od dětí naleznete zde.
Po delších neshodách v manželství se Radka rozhodla, že se rozvede. Svému muži Štěpánovi to řekla jako hotovou věc a hned s ním chtěla řešit, co bude s dětmi a jak to bude dál s financováním jejich potřeb. Sama si už prošla přemýšlením o tom, jestli se rozvést a jaké to bude mít dopady. Pro Štěpána to ale byla nová věc, a tak debaty o dětech a financích probíhaly formou hádek a k žádnému konkrétnímu řešení se nedospělo. Radka si už chtěla vzít advokáta a řešit věc soudně, ale někdo jí poradil, že existuje mediace a tam by jim mohli pomoci se domluvit. Radka si tedy „vygooglila“ Asociaci mediátorů – organizaci sdružující mediátory a našla si mediátorku, která se zabývá rodinnými spory. Zavolala jí a dozvěděla se, že na mediaci musejí přijít oba s manželem. Radka o tom řekla Štěpánovi, ten se nejdřív zdráhal s argumenty, že to je stejně zase nějaká past z její strany, ale pak se odhodlal zavolat mediátorce, a to ho přesvědčilo, že mediaci zkusí.
Ve stanovený den přišli s Radkou do příjemně vypadající kanceláře, kde jim mediátorka kladla otázky a nechávala je mluvit o jejich přáních a potřebách. Každému z nich dávala stejný prostor, a když se schylovalo k osočování toho druhého, vracela hovor zpátky k jejich potřebám. Nenechávala je mluvit vzájemně jeden na druhého, ale mluvili přímo k ní a ona vytahovala z jejich řeči vyslovená přání a potřeby tak, aby je druhý slyšel. Po třech hodinách se všichni rozešli s tím, že se sejdou za 14 dní a budou v mediaci pokračovat. Na dalším sezení společně zformulovali zakázku – tedy na čem se spolu chtějí dohodnout – z předchozích sezení vyplynulo, že hlavním tématem k řešení je financování potřeb dětí, které si každý představoval jinak. Zakázku si zapsali a dál se k ní vraceli za pomoci mediátorky vždy, když hovor začal utíkat jiným směrem. Dali dohromady každý svůj návrh a poté za pomoci mediátorky nalezli společné body, na nichž postavili budoucí dohodu. Každý přitom částečně ustoupil ze své původní pozice, protože v průběhu procesu pochopili, jak to má ten druhý a co za tím stojí. Přičemž společně došli k tomu, že oba chtějí, aby se jejich děti měly po rozchodu po finanční stránce pokud možno stejně jako v průběhu manželství.
Po pěti setkáních s mediátorkou dali dohromady dohodu a mediátorka ji sepsala, oba ji odsouhlasili a podepsali. Dohodu pak vzali k soudu při rozvodovém řízení, a protože byla ve prospěch jejich dětí, soud ji schválil na jedno stání a řízení se dál netáhlo.
Jsou to dva měsíce, co Romaně Filip oznámil, že si našel novou známost a že se chce nechat rozvést. Sice spolu stále žijí, ale atmosféra je doma velmi těžká. Skoro spolu nemluví. Romana je na Filipa naštvaná. Špatně spí, protože se jí v hlavě pořád honí myšlenky nad tím, co kde udělala špatně, co s ní teď bude a jak s dětmi. Úplně ztratila chuť k jídlu a malým odreagováním je pro ni sklenička vína, kterou si dá před spaním. Dnes se potkala s kamarádkou, kterou nějakou dobu neviděla, a ta se úplně zhrozila, když Romanu viděla. Ptala se jí, jestli není nemocná či zda se něco neděje. Romana jí popsala situaci u nich doma a v jejím životě. Kamarádka, sama cvičitelka jógy, jí nabídla, že by si mohla zajít zacvičit k ní na lekci, že ji to přivede na jiné myšlenky. Po dlouhé době si Romana našla čas na sebe a bylo to skvělé. Domluvily se i na společném obědě a nějakou dobu spolu na obědy chodily pravidelně.
Romaně pomohlo, že začala cvičit jógu. Ne každému jóga vyhovuje, nicméně péče o tělo a relaxace je v obdobích spojených se stresem z rozvodu, a nejen v nich, důležitá pro všechny. Je možné začít chodit běhat, jezdit na kole, cvičit ve fitness centru a vyplavovat tak endorfiny. Na internetu najdete spoustu tipů na různé relaxace a meditace, např.:
https://nevypustdusi.cz/2018/11/05/relaxacni-techniky/
https://bemindful.cz/
https://www.kurzyatac.cz/kurzy/meditace-pro-zacatecniky
Petr se před 14 dny dozvěděl, že se s ním chce jeho žena Zdenka rozvést. Je toho všeho plný, nedokáže se přesně zorientovat v tom, co se děje. Kamarádi mu řekli o kurzu pro rozcházející se rodiče. Zdenka tam sice chodit nechce, ale Petr i tak s kurzem začal. Jedna z prvních věcí, které se dozvěděl, je, že by na celou situaci neměl být sám a mohl vyhledat i odbornou podporu psychologa. Petr to sice slyšel, ale není přeci blázen, aby chodil k psychologovi. Má kamarády, a tak sám není. Vlastně vůbec netuší, proč o tom na kurzu mluví. I další tátové na kurzu moc nerozuměli, proč se nutnost sebepéče tak řeší. A nadto jsou chlapi a tohle přece musí zvládnout. Na třetím setkání se mluvilo o potřebě zdravě komunikovat s druhým rodičem. Při jedné z aktivit začal vnímat svůj hněv, který ke Zdence cítí, a nedokázal si představit, že by s ní vůbec o nějakých věcech mohl mluvit. Musel si přiznat, že i když se snaží, tak je na ní nepříjemný, vzteklý. Lektoři opět mluvili o nutnosti nezapomenout na sebe. Připomínali, že pro to, aby mohl být v období rozvodu oporou svým dětem, nesmí zapomenout na sebe. Začalo mu dávat čím dál víc smysl si o nějakou odbornou podporu říct. Požádal o doporučení na psychoterapeuta a začal chodit na terapii. Díky terapeutovi si srovnával své emoce spojené s rozpadem vztahu a s tím, že děti už nebudou mít oba rodiče spolu. I díky tomu pak dokázal klidněji reagovat a dětem byl lepší podporou v celé nesnadné situaci. Na konci kurzu pak řekl, že jedna ze zásadních věcí, které si z kurzu odnesl, je nezapomenout na sebe.
Tomáš s Lenkou jsou pět let manželé a mají spolu dvě děti, 4 a 2 roky. Poslední rok se začali hodně emocionálně vzdalovat. Tomáš je dlouho v práci, aby zajistil rodinu, Lenka má pocit, že je na všechnu péči o domácnost a děti sama. Mockrát se kvůli tomu pohádali. Zkoušeli i párovou terapii, ale Lenka nemá pocit, že by se cokoliv změnilo. A tak čím dál častěji začíná přemýšlet o rozvodu. Při poslední hádce Tomášovi řekla, že se chce nechat rozvést, že už na to všechno nemá sílu. Pro Tomáše to byl šok. Rozvod rozhodně nečekal. Slibuje, že se vše změní, že bude víc doma, a prosí Lenku, ať nerozbíjí rodinu. Lenka už je ovšem rozhodnutá a moc nerozumí, proč se Tomáš tak chová …
Situace, ve které se Tomáš s Lenkou ocitli, je popsaná psychiatričkou Kübler-Rossovou v teorii popisující zármutek nad ztrátou a fáze přijetí této ztráty. Těmito stádii jsou: odmítání (popírání) – hněv, vztek – smlouvání – deprese – přijetí. Lenka se nachází ve fázi, která je nazvána „přijetí“, ovšem Tomáš je ve fázi „hněvu“ a posouvá se do fáze „smlouvání“. To, že se každý nachází v jiné fázi, stěžuje komunikaci. Uvědomění si toho, kde se kdo v přijetí rozvodu nachází, na druhou stranu komunikaci může pomoci. I přes to, že je při rozvodu těžké vnímat toho druhého, je potřeba se o to snažit a usilovat o zachování komunikace. Pomůže to všem, ale především dětem.
Máma dvou dětí
Mám dvě děti ve věku pět a osm let. Rozvod jsem iniciovala já a s manželem jsme se na všem dohodli. Hned na začátku jsme se radili s dětskou psycholožkou, jak to provést tak, aby byl rozvod pro děti co nejméně bolestivý. Z různých variant se nám nejvíc líbil tzv. skandinávský model. A protože tady v Čechách ještě není tolik známý, ráda bych se podělila o to, jak funguje.
Oba jsme chtěli o děti dál pečovat, vyhnout se dohadům a zároveň dětem situaci co nejvíc usnadnit. Tahle varianta nám přišla nejjednodušší. Byt, ve kterém jsme společně žili, zůstal v našem společném vlastnictví, děti se nikam nestěhovaly a půl týdne jsem u nich já, půl týdne bývalý manžel, o víkendech se střídáme. Oba jsme si našli bydlení v malých bytech ve vzdálenosti pár minut od našich dcer. Výhoda pro děti je zjevná. Nemusí měnit domovy, jako by tomu bylo ve střídavé péči.
Dva domovy
Dva domovy tak mám vlastně já a někdy je těžké emocionálně „přepínat“ a zvyknout si, že jsem zas na jiném místě. Třeba něco začnu vyklízet a už to zas musím uklidit, abych byt mohla předat, nebo si v našem bytě zapomenu věci do práce… Výhoda je, že si s bývalým partnerem vycházíme vstříc, a když si jeden z nás něco potřebuje vyzvednout, stačí napsat SMS, že se zastaví.
O co víc se mi ukazují obtížnosti dvou domovů, tím víc jsem ráda, že jsme zvolili tento model péče, protože tohle je přesně zátěž, kterou by musely nést naše děti, kdyby byly ve střídavé péči. Takhle ji neseme my, což je podle mě fér. Možná ke střídavce nakonec taky dojdeme, když si jeden z nás najde nového partnera, to nevylučujeme. Dokonce jsme dohodnutí, že když jednomu z nás model už nebude vyhovovat, do tří měsíců přejdeme do klasické střídavé péče. Ale i tak toho nebudu litovat, protože děti už budou starší a dali jsme jim čas, kdy si mohly zvyknout, že rodiče jsou od sebe. Zároveň jsme si i my vyzkoušeli, jaké to je střídat domovy, a budeme se umět lépe vcítit do pocitů a potřeb dětí.
Pár praktických tipů
Ve chvíli, kdy jsme zvolili skandinávský model, nás spousta praktických věcí nenapadla. Pro rodiče, kteří ho zvažují, mám pár tipů:
Spousta lidí v našem okolí si myslela, že tohle řešení musí být drahé. Oba máme byty malinké, a kdyby jeden z nás musel platit velký byt kvůli střídavé péči, tak to vyjde v podstatě skoro nastejno.
Časem jsme zjistili, že si musíme dohodnout soubor pravidel k předávání bytu, např. že má být zameteno, umyté nádobí, vyprané prádlo, vynesené odpadky apod.
Finance – výdaje spojené s bytem hradíme ze společného účtu, kam oba přispíváme stejnou částkou.
Údržba bytu – společně se domlouváme na větších opravách a úpravách (malování apod.), je třeba na ně myslet, aby byt „nezpustnul“.
Jídlo ve společném bytě – nakupujeme každý za sebe a máme v lednici i v kuchyni své zásoby, ze kterých vaříme dětem.
Pravidlo ohledně nových kamarádů nebo partnerů – do společného bytu můžou, ale nesmějí spát v ložnici, kde spím já a bývalý manžel.
Kde čerpám podporu
Během rozvodu jsem absolvovala program Rozchodem rodina nekončí od Aperia, které nám zprostředkovalo i mediátora pro majetkové vypořádání. Čerpám podporu také od terapeuta a terapeutickou pomoc bych doporučila využít každému, kdo si prochází tímto náročným obdobím. Oporou jsou mi i přátelé, kteří si rozchodem taky prošli.
Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.
Provozní v tréninkové kavárně a otec čtyř dětí
Rozešli jsme se s partnerkou po cca 10 letech vztahu, kdy jsme měli dvě malé děti, pětiletou dceru a tříletého adoptovaného syna. Od prvního okamžiku, kdy jsme začali směřovat k rozchodu, jsem věděl, že budu usilovat o střídavou péči. Přes všechny problémy, o kterých budu dále psát, mohu doufám říci, že střídavá péče fungovala dobře a děti jsme našich vzájemných problémů ušetřili.
Protože jsem věděl, že v týdnu, kdy budu mít děti, budu na všechno sám, jednou z prvních věcí bylo to, že jsem se sešel se svojí rodinou a požádal ji o dlouhodobou pomoc s dětmi, tak abych se mohl domluvit s expartnerkou na střídavé péči a vědět, že ji budu schopen zvládnout. Zároveň jsem se domluvil v práci, že moje pracovní týdny budou trochu odlišné a že ocením zpětnou vazbu, pokud by s tím byl jakýkoliv problém.
Ze začátku šlo vše hladce, uzavřeli jsme s bývalou partnerkou dohodu, kterou potvrdila jak sociálka, tak posléze soud. Dohoda byla uzavřena v době, kdy moje bývalá partnerka neměla stálou práci a odpovídala tomuto stavu. Zároveň jsme se dohodli, že dojde k úpravě podmínek výživného apod. při změně naší příjmové situace atd.
V průběhu času probíhalo střídání dětí pravidelně bez problémů, bez jediného výkyvu. Z počátku jsme se domluvili na sdílení věcí a oblečení dětí, abychom nezatěžovali své rozpočty, nicméně tyto věci a oblečení se začaly stávat předmětem různých malicherných sporů. Abych neshodám zamezil, rozhodl jsem se pořídit si komplet veškeré oblečení a věci vlastní.
Nová rodina
S novou partnerkou se mi narodila dvojčata, platil jsem komerční nájemné ve větším bytě, kam jsme se museli všichni v tak velké rodině vejít. Bývalá partnerka bydlela s dětmi v bytě v družstevním vlastnictví, ve kterém jsem přišel o svůj podíl, protože jsem ho neměl smluvně ošetřený. Nájem v bytě byl cca čtvrtinový než ten náš. Zároveň jsem měl po narození dvojčat obtížnější pozici v práci, protože jsem se na jejich výchově podílel z 50 %.
Z tohoto důvodu jsem bývalou partnerku, která už mezitím měla dobře placenou stálou práci, požádal o revizi naší dohody ohledně výživného, s prosbou o to, abychom znovu porovnali své základní příjmy a výdaje a podle toho se domluvili. K žádné dohodě bohužel nedošlo, moje snaha zůstala bez reakce. Zcela chybně jsem na neochotu se dohodnout reagoval tím, že jsem nezaplatil dvakrát výživné a snažil se dosáhnout jakéhokoli dialogu ohledně nové dohody. Neúspěšně. Naopak jsem na sebe vlastní vinou přivolal exekuci.
Tato situace vyústila v tříletý nesmyslný soudní spor, ve kterém jsem cítil, jak je obtížné domoci se rozumného řešení a jak mi vše protéká pod rukama, aniž bych na to měl reálný vliv. Obě strany zbytečně platily právníka. Právní zástupci běžně do hry vnášeli vlastní dynamiku, která svou urputností dále kazila naše vztahy.
Pomohla až mediace
Vše se mi podařilo rozetnout až díky mediaci, která byla zprostředkována OSPODem. Na výzvy k dialogu, na něž by dohlížela jakákoliv třetí strana, expartnerka opakovaně nereagovala. Teprve když byl ve hře OSPOD, (i když šlo jen o garanta mediace) souhlasila s mediací. Na prvním tříhodinovém setkání jsme vyřešili vše ohledně výchovy a dětí, na druhém setkání vše ohledně financí a výživného.
Po třech letech beznaděje a vyčerpání tak stačila dvě setkání, při kterých jsme se díky mediátorům vyslechli, nechali se vzájemně domluvit a došli k oboustranně přijatelnému řešení.
I po uzavření této dohody jsem při jejím potvrzení u soudu zaznamenal snahu právní zástupkyně expřítelkyně situaci znovu zkomplikovat. Naštěstí k tomu již nedostala šanci.
Celou dobu těchto sporů jsem se maximálně snažil situaci držet mimo děti, o jejich mámě jsem vždy mluvil hezky a s pochopením.
Během těch několika let soudních sporů a běžící exekuce na plat jsem se cítil mnohdy opravdu mizerně a svou situaci jsem považoval často za bezvýchodnou. I z toho důvodu jsem se přihlásil na kurz „Naberte dech“ od Aperia, který byl pro mě opravdovou vzpruhou v posledním půlroce těchto sporů. Hlavně šíří témat, konkrétní podpory od odborníků, sdílením svého příběhu s ostatními a důrazem na sebeposílení.
Po soudem potvrzené dohodě z mediace již s expartnerkou nemáme problém se vzájemně dohodnout na důležitých věcech ohledně dětí a jsme schopni spolu běžně komunikovat.
My se vám ozveme a domluvíme se na případném zveřejnění vašeho příběhu na webu www.zustavamerodici.cz – ať už anonymně nebo pod vaším jménem. Bez vašeho souhlasu nic nezveřejníme.
Děkujeme za důvěru a přejeme hodně štěstí.
Zaškrtnutím políčka ODESLAT poskytujete souhlas, aby Aperio nakládalo s vámi poskytnutými osobními údaji – konkrétně jméno, příjmení, e-mail podle těchto podmínek.
Darujte