DarujteDěti a rozchod
Dítě rozchod zvládne, pokud ho zvládnou jeho rodiče
Přestože je rozpad rodiny jednou z nejvíce stresujících situací v životě, míru stresu a zátěže, kterou pro vás bude rozvod či rozchod představovat, může ovlivnit každý sám už jen samotným přístupem k této životní situaci. Pokud přijmete to, že vaše dítě potřebuje a chce mít ve svém životě co nejvíce oba své rodiče a že je vaší společnou odpovědností mu tuto potřebu a přání zajistit, stojí před vámi vlastně jen jeden úkol. Nastavit fungování rozdělené rodiny a najít si strategii a způsob, jak se budete domlouvat.
Je dobré zavázat se k tomu, že tuto rodičovskou rovinu budete oddělovat od té partnerské. Na partnerské rovině už fungovat nemůžete a/nebo nechcete, ale na té rodičovské, z lásky k vašemu společnému dítěti, musíte a chcete. Pokud se vám podaří nahlížet na situaci z pohledu práva a potřeby svého dítěte, bude se vám snáze přistupovat na kompromisy a domlouvání s jeho druhým rodičem a nebudete trvat na svém právu na dítě.
Podíváte-li se na vše očima dítěte, většinou najdete rozumné a správné řešení. Nebojte se svých dětí zeptat. Dopřejte dětem alespoň někdy okamžiky, kdy jste s nimi oba spolu (bez hádek a očerňování). Je to pro ně moc důležité. Nedovolte, aby o vašem životě rozhodoval soud. Vy jste největšími odborníky na nejlepší zájem svého dítěte, vy víte, co vaše Alenka, Pepík, Hanička… potřebuje.
Míra negativního dopadu rozchodu na dítě se přímo úměrně odvíjí od toho, jak jste anebo nejste schopni vnímat jeho potřeby a jeho prožívání a s ohledem na ně jednat. Otevřená komunikace mezi vámi a dětmi o rozchodu může dětem také pomoci cítit se bezpečněji, dopřát jim pocit pochopení a posílit jejich vnímání sebe sama jako aktéra, a nikoliv bezmocný předmět.
Dítě rozchod zvládne, pokud ho zvládnete vy, jeho rodiče.
Práva a potřeby dětí v průběhu rozvodu/rozchodu rodičů
Pro děti je důležité:
-
Vědět, že rozvod rodičů není jejich vina.
-
Být ujišťován, že je rodiče stále mají rádi a zůstávají v jejich životě.
-
Vědět, co se dál bude dít (a když jako rodiče přesně nevíte, tak jim to přiznejte).
-
Ptát se.
-
Říci svůj názor na to, co se děje a co by si přály.
-
Být v kontaktu s oběma rodiči.
-
Aby měly možnost být na vás naštvané.
-
Zůstat dítětem a nebýt spojencem, vrbou ani oporou rodičů.
-
Mít možnost mluvit o svých pocitech s někým nestranným – psychologem, školním poradcem, sociálním pracovníkem nebo např. v dětské podpůrné skupině Rozchodem rodina nekončí.
Jak děti informovat o rozchodu
Příběhy rodičů
Jak mluvit s dětmi předškolního věku
Tomík chodí do školky, je mu 5 let a nemá brášku ani sestru. Jeho rodiče se poslední dobou víc hádají. Když začíná být doma dusno, Tomík odchází do pokojíčku a hraje si s vláčky. Snaží se vzrušené hlasy nevnímat. Nerozumí úplně přesně tomu co se děje, ale ví, že něco není v pořádku.
Rodiče se spolu dohodnou, že už to takhle dál nejde a že se rozejdou. Je jim to líto hlavně kvůli Tomíkovi, nechtějí mu ublížit. Nejdříve si myslí, že bude lepší Tomíkovi nic neříkat, aby ho ochránili. Protože z toho ještě nemá rozum. Postupně ale vidí, že se Tomík v poslední době často zavírá do pokojíčku a mají o něj starost.
Po konzultaci s dětským psychologem zjistí, že Tomík celou situaci vnímá a není mu v tom dobře. Proto se rozhodnou Tomíkovi říct, co se děje. Je to pro ně těžké. Neví si rady, ale nakonec se dohodnou, že mu to řekou spolu. Celý rozhovor si naplánují na neděli odpoledne, když jsou všichni v klidu doma a mají na to prostor.
Máma: „Tomíku, pojď se k nám posadit. Potřebujeme ti s tátou říct něco důležitého. Máme tě oba s tátou moc rádi.“
Táta: „Ale já a máma si poslední dobou nerozumíme. Asi jsi sám slyšel, jak se poslední dobou hádáme. Nejspíš ti to není příjemné. Rádi bychom, aby nám všem bylo zase dobře, a tak jsme se s mámou domluvili, že se rozejdeme.“
Máma: „To znamená, že já a táta už nebudeme bydlet spolu. Zůstaneme ale kousek od sebe, každý ve svém bytě. A ty budeš chvíli bydlet u táty a chvíli u mámy tak, abychom ti ani jeden nechyběl a ty jsi nechyběl nám.“
Táta: „Máme tě moc rádi a ty hádky s tebou vůbec nesouvisí. To je mezi mnou a mámou. Ty jsi moc prima kluk. Je to teď pro nás hodně těžké období a většinou je to těžké i pro děti – můžeš mít spoustu pocitů, které se mohou měnit jako na houpačce. Smutek, strach, lítost, zlost, někdy to může být obrovský zmatek. To se všechno zlepší, až si na tu změnu, která nás teď čeká, zvykneme.“
Máma: „Moc nás oba vždycky bude zajímat, jak ti je, co si přeješ i co ti vrtá hlavou, určitě nám pokaždé řekni!“
Táta: „Chceš se nás teď na něco k tomu zeptat?“
Číst více
Jak mluvit s dětmi o trochu staršími
Anička a Lukáš jsou sourozenci. Aničce je 10 a Lukášovi 11 let. Jejich rodiče jim před 14 dny řekli, že se rozvádějí, ale stále ještě bydlí všichni spolu v domě. Anička s Lukášem mají plnou hlavu otázek, jak to s nimi bude, až se rodiče opravdu rozejdou, kromě jiných otázek je trápí, kde a s kým budou bydlet.
Oba mají blízko bydliště školu, kamarády a většinu kroužků. Taky babička bydlí kousek a jsou zvyklí si k ní zajít po škole občas na svačinu.
Rodiče se dohodli, že se v brzké době rozstěhují a táta zůstane bydlet v domě. Mámě pomůže najít byt poblíž a děti budou mít ve střídavé péči. Také se dohodli, že to co nejdříve řeknou dětem, které se jich na to ptají.
Naplánují si rozhovor s dětmi společně na sobotu dopoledne, kdy mají všichni volno a nikam nespěchají. Po snídani zůstanou společně u stolu.
Tatínek: „Ani a Luki, moc rádi bychom si s vámi popovídali o tom, jak to bude, až se s maminkou rozejdeme. Vidíme, že vás to trápí, a tak vás nechceme dlouho nechávat v nejistotě. Dohodli jsme se, že už spolu s maminkou nebudeme bydlet. Já zůstanu v tomhle domě a mamince pomůžu najít byt někde kousek od domu, abychom si stále byli všichni blízko.“
Anička: „A jak to bude s námi? Kde budeme bydlet my?“
Maminka: „Budete vždycky týden u táty tady, kde jste zvyklí být, a týden se mnou v novém bytě.“
Lukáš: „A co věci na trénink a počítač? Kde je budu mít?“
Tatínek: „Věci, které potřebujete, vám převeze ten z nás, od koho půjdete k druhému rodiči. Některé věci vám taky koupíme dvakrát tak, abyste je měli jak u mě, tak u mámy, když je budete potřebovat.“
Maminka: „Na tom, co potřebujete, se domluvíme s vámi. Pojďme si teď zkusit říkat, co všechno je pro vás důležité mít. Můžeme si to psát, abychom pak na něco nezapomněli.“
Děti spolu s rodiči vymýšlejí pro děti důležité věci a zapisují je.
Pak se Lukáš zeptá: „A budu mít u mámy taky svůj pokoj jako tady? Nechci být s Aničkou v jednom.“
Maminka: „Budeme se snažit s tátou najít byt, abyste měli oba své pokojíčky, ale je možné, že se nám to nepodaří. Kdyby ne, tak vymyslíme, jak bychom vám co nejvíc zajistili soukromí.“
A rozhovor pokračuje. Rodiče se ptají dětí, jak to, co jim předkládají, vidí a co by v dané situaci potřebovaly. Dávají jim prostor k otázkám. Také chápou, když se děti zlobí. Nechají je projevit pocity, protože vědí, že to k dané situaci patří a že to dětem pomůže se s ní lépe vyrovnat.
Číst více
Jak mluvit s teenagery
Zdeněk a Vilma se po 18 letech manželství domluvili, že se rozejdou. Mají spolu 15letého syna Petra, který právě nastoupil do 1. ročníku gymnázia. Žijí spolu v malém domě na vesnici, odkud Petr do gymnázia dojíždí do města. Rodiče se domluvili, že dům zůstane Vilmě a Zdeněk se přestěhuje do bytu ve stejném městě, kde Petr studuje. Zdeněk v tomto městě pracuje a odpadne mu tak pravidelné dojíždění. Vilma pracuje převážně z domova.
Rodiče se domluvili na společné péči s tím, že Petr bude po týdnu střídavě bydlet u Vilmy a u Zdeňka. Domluvili se, že další den po společné večeři Petrovi o všem řeknou s tím, že ke změně dojde asi za 6 týdnů, až si Zdeněk najde byt.
Petr věděl, že rodičům se spolu dlouhodobě nedaří mluvit a nejsou spolu šťastní, a proto chodí na párové terapie. Tušil, že rozvod je jedna z možných variant a tak ho ani nepřekvapilo, když mu rodiče řekli, že se rozejdou. Byl rád, že s ním celou dobu otevřeně mluvili o tom, že v jejich vztahu není něco v pořádku. Dávalo mu to jistotu, že on není důvodem občasného dusna v domě, a i to, že se rodiče vše snaží řešit.
Když mu řekli, že se nakonec rozestěhují, a vysvětlili, jak to po rozvodu bude vypadat, byl rád, že mu dali příležitost se k tomu vyjádřit. Zeptal se, zda nebude vadit, když občas navštíví druhého rodiče i v týdnu, kdy u něj nemá být. Ze školy to bude mít blízko k tátovi, naopak na vesnici, kde mají dům, má holku. Potěšilo ho, že s tím rodiče neměli problém a že mu řekli, že se vše může po čase změnit i podle toho, co si on bude přát. Jeho názor je pro ně oba důležitý a zároveň si oba přejí s ním být.
Rodiče se ho také zeptali, jak se cítí, a nabídli mu, že kdyby si o tom chtěl promluvit s nějakým odborníkem, tak ať dá vědět.
Číst více
Práva dětí v procesu rozchodu/rozvodu (u soudu a OSPOD)
-
Právo na bezpečí
-
Právo na informace k tomu, co se děje (právo se ptát)
-
Dítě má právo vyjádřit svůj názor i přání
-
Vědět, co se s jeho názorem stane (vyjádřený názor a přání nezůstane důvěrný; může k němu být přihlédnuto, ale nemusí mu být vyhověno)
-
Přání dítěte nemusí být v souladu s jeho potřebami
-
Dítě není zodpovědné za rozhodnutí, rozhodují dospělí
-
Právo sdělení názoru i přijetí informací odmítat
-
Právo na někoho, kdo ho provází řízením u soudu – opatrovníka, ale i důvěrníka
