Příběhy rodičů

táta tří dětí

Dlouho mi v manželství nebylo dobře, cítil jsem vyhoření a neuměl jsem si s tím poradit. Po čase jsem se rozhodl, že s tím chci rychle něco udělat a chci rozvod. Manželka o tom nechtěla ani slyšet. Pořád jsem si myslel, že půjde nějak se s ní domluvit, ale ona měla tendenci to vždycky odložit…

„Hodně jsem vnitřně řešil konflikt mezi potřebami mých dětí a mezi mými potřebami. Měl jsem pořád dojem, že to musím všechno udržet, aby z toho rodina profitovala co nejvíc.“

Situaci jsem řešil s právníkem, který mě taky naváděl, abych na rozvod nespěchal a bylo to po dobrém a tak dále. Ale vlastně jsem to pořád nemohl uchopit: co by měly být ty kroky, které povedou nějakým směrem? Hodně jsem vnitřně řešil konflikt mezi potřebami mých dětí a mezi mými potřebami. Měl jsem pořád dojem, že to musím všechno udržet, aby z toho rodina profitovala co nejvíc. A neuměl jsem si poradit s tím konfliktem zájmů…

Vyjadřovat podporu dětem

Proto jsem se přihlásil do kurzu Rozchodem rodina nekončí. V Aperiu mi pomohli pochopit, že pro děti je důležité, aby nebyly přítomny konfliktům, aby se vyhrocené situace urovnaly. Že není nutné žít pohromadě, že je nutné vyjadřovat velkou podporu dětem, pomáhat jim naplňovat jejich potřeby. Poradili mi, jak s nimi o rozchodu mluvit a připravit je na změny. A že i když dojde k rozvodu, ještě to neznamená, že tím děti strašlivě trpí. Pomohlo mi pochopit, že i pro manželku je to taky dlouhodobý proces a že se snaží zorientovat v tom, co se děje.

Takže jsem přestat tlačit na pilu v tom smyslu, že jsem přestal chtít výsledek hned. Ale zároveň jsem usiloval o to, aby se proces nějak rozjel, abychom nestáli na místě. Pomohlo mi se v tom zorientovat, uchopit to a být schopný jít s tím dál. Vyměnil jsem právníka, který mě celým procesem provedl. Před rozvodovým stáním jsme seznámili děti s výsledkem dohody. Zeptali jsme se jich na to, jak se cítí, co potřebují, co by chtěly jinak. Víme, že to zvládají dobře. Neprojevuje se u nich žádné trauma, zhoršení školního prospěchu, z okolí si nikdo nevšiml změn v jejich chování. Dokonce mám někdy dojem, že to zvládají z celé rodiny nejlépe.

„Před rozvodovým stáním jsme seznámili děti s výsledkem dohody. Zeptali jsme se jich na to, jak se cítí, co potřebují, co by chtěly jinak. Víme, že to zvládají dobře.“

Byla to pro mě obrovská lekce, která mi pomohla se postavit na svoje nohy, dotáhnout rozvod a zároveň udržet vztahy v dobrém stavu. S dětmi se vídáme každý druhý třetí den, s bývalou manželkou věci řešíme pragmaticky a rozumně. Samozřejmě občas dojde na nějaký konflikt, ale ta hluboká zranění, ta nenávist, to všechno zmizelo. Teď máme vlastně docela dobrý vztah. Za to jsem hodně vděčný…

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.

OSVČ a máma dvou dětí

Po 10 letech vztahu, se dvěma dětmi (4 a 6), jsem se rozhodla odejít. Důvody se ve mně střádaly už dlouho, tím hlavním byla neochota partnera řešit problémy. Po letech jsem se stala jen někým, kdo zajišťuje chod domácnosti a péči o děti. Někým, jehož názor nemá váhu.

„Tatínek dětí to nesl velmi špatně a přestal se mnou komunikovat. Mediaci nebo rodinnou terapii odmítal. Frustraci řešil přes děti, které se pod tou tíhou hroutily.“

Odešla jsem za jiným mužem. Tatínek dětí to nesl velmi špatně a přestal se mnou komunikovat. Mediaci nebo rodinnou terapii odmítal. Frustraci řešil přes děti, které se pod tou tíhou hroutily. Pro mě samotnou byla tato změna těžká a cítila jsem se bezmocně. Byla jsem ochotná udělat leccos. Vyhrožovala jsem policií, soudem, trestním oznámením. Obrátila jsem se na OSPOD. Přemýšlela, jestli se nemám vrátit, nebo naopak odstěhovat navždycky pryč. Střídaly se ve mně pocity vzteku, nespravedlnosti, studu, viny. Propadla jsem těžkým depresím.

Dětem jsem se snažila vše vysvětlovat a komunikovat o tom s nimi. Starší dcera se zhoršila ve škole a začala mít psychické potíže. Pomohla jí terapie i péče školní psycholožky. Se školou jsem komunikovala na týdenní bázi, vzájemně jsme si vyměňovali informace o tom, co se děje. Bylo to podpora i pro mě, že v tom nejsem sama. O něco později se zhroutil syn, začaly se u něj projevovat úzkosti, takže začal chodit ke stejné terapeutce jako dcera. Oběma to pomohlo a teď už jsou v pořádku.

Změna komunikace

Několikatýdenní kurz Aperia pro rozcházející se rodiče jsem absolvovala sama. Tam jsem poprvé od rozchodu mohla zahladit stigma „rozvedené“; cítila jsem, že mě někdo chápe a věří mi. Za velmi přínosné považuji, že jsme se sešli jako bojovníci a bojovnice na různých stranách barikády. Někdo opuštěný, někdo utíkající, všichni zdrcení. Každý z nás toužící po respektu, dohodě a klidu pro děti.

Odnesla jsem si krom tohoto pocitu několik užitečných rad, které mi pomohly změnit přístup a postupně i nastavení komunikace. Našla jsem si svoji pevnou pozici, díky které jsem si vytyčila hranice. Po dalším roce jsem přestala mít trpělivost s naschvály a „agresivní pasivitou“, jak jsem to nazvala. Podala jsem žádost k soudu, protože do té doby jsme neměli vůbec žádnou dohodu, ani e-mailem. Nechtěla jsem žádné velké změny, jen dohodu.

„Stal se obrat. Máme, o co se při neshodě opřít. Komunikujeme svižně.“

Zafungovalo to. Ještě před termínem soudu jsme prošli mediací. Uzavřeli dohodu a k soudu už jsme přišli jako smířené strany. Stal se obrat. Máme, o co se při neshodě opřít.

I střídavá péče má své výhody

Odstěhovala jsem se nedaleko. Děti mají stále stejné prostředí, stejnou cestu do školy, stejné obchody. Sdílíme s otcem dětí spolu kalendář a co nám všem hodně pomohlo je to, že prázdniny máme pevně dané na rok dopředu, např. kdo má Velikonoce, kdo má Vánoce. Další rok se to otáčí. Letní prázdniny plánujeme podle možností, ideální je střídání po týdnu. Oba jsme pochopili, že i střídavá péče má své výhody. Čas, práci, kamarády mám rozplánované podle toho, jestli u sebe mám nebo nemám děti. Jsou to intenzivní dny, kdy jsem na péči sama a střídají je dny, kdy mám dostatek času na sebe.

Čím jsou děti starší, tím větší mají možnost určovat si, jak a s kým chtějí trávit čas. Zpočátku jsme si je předávali po 3 až 4 dnech, ale ony se pak chtěly střídat po týdnu, takže jsme to společně upravili. Tím, že bydlíme blízko sebe, mohou kdykoliv přijít k druhému rodiči. Když s nimi chci někam vyrazit v týdnu, kdy jsou u táty, nemáme problém se domluvit. Je stále běžnější, že se vídáme i společně a děti mě třeba i s tátou jdou doprovodit ráno na metro, když je zrovna jeho týden. Komunikujeme svižně. Štědrý den a narozeniny trávíme společně. Je vidět, že nám všem spadl kámen ze srdce.

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno.

Fyzioterapeut a táta dvou dětí

Procházeli jsme se ženou složitým obdobím. Žili jsme se dvěma dětmi v bytě 35 m² a každý měl jinou představu o bydlení, výchově a vzdělávání našich dětí. Nedokázali jsme se v té době dohodnout na kompromisech. Často přemýšlím nad tím, že dokud se neřeší děti, se vztahem rodičů není problém. Jakmile ale dojdeme do situace, kdy je nutné plánovat jejich budoucnost, nejsou řešení zdaleka tak jednoznačná. Nakonec nás spojovala jen snaha a přání, aby děti vyrůstaly v klidném prostředí. I když jsme na začátku snili o společné rodině, rozhodli jsme se rozejít, abychom mohli dát dětem, co jsme považovali za správné.

„Nechtěli jsme, aby děti naším rozchodem trpěly. Chtěli jsme to vyřešit citlivě.“

S odstupem si uvědomuji, v kolika emocích jsme se oba zmítali a jak moc jsme si nedokázali porozumět. Nechtěli jsme, aby děti naším rozchodem trpěly, a snažili jsme se přistupovat k rozchodu pokud možno citlivě. Proto jsme se oba přihlásili do programu Rozchodem rodina nekončí. Absolvovali jsme ho asi rok a půl po rozchodu, a i když to mohlo být dříve, byl to velmi důležitý krok a rozhodně jsme díky němu pozvedli komunikaci. Všude, kudy chodím, doporučuji mediaci i tento program. Užitečné bylo hlavně předávání zkušeností mezi účastníky, protože byl každý z nás v trochu jiné situaci a v jiné fázi rozchodu. Kurz nám pomohl urychlit uvědomění, že můžeme jít dál a nestydět se za těžká rozhodnutí, která jsme udělali nebo se chystáme udělat.

Starší syn se programu zúčastnil v rámci dětské skupiny. Mladší dcera na něj byla moc malá, ale zjišťuji, že by si též zasloužila projít podobnou zkušeností. Přijde mi, že to ještě v sobě nemá zpracované.

Plánujeme dopředu a problémy řešíme hned

Co se týče péče o děti a logistiky, výhodou je být v co nejbližší vzdálenosti, a proto jsem rád za byt, kde mohu s dětmi trávit společné chvíle. Domluvili jsme se s bývalou ženou, že děti zůstanou ve školní dny u ní. Průběžně se ptáme, jestli to děti nechtějí jinak, ale zatím ne. Od pondělí do středy jsou po škole u maminky, já si je vyzvedávám na středy odpoledne a vracím je zpátky, pak je mám každý víkend od pátku do neděle u sebe. Takhle nám to funguje už přes 4 roky.

„Osvědčilo se nám chvilku se vidět, když si předáváme děti. A problémy řešíme hned, neodkládáme je…“

Společně s bývalou partnerkou a s dětmi čas netrávíme, ale osvědčilo se nám chvilku se vidět, když si předáváme děti. A problémy řešíme hned, neodkládáme je, domlouváme se v předstihu, třeba na dovolených, prázdninách a dalších plánech. Určitě je dobré aspoň rámcově si říkat věci hodně dopředu a pak se k nim vrátit a upřesnit si je.

Nebojte se požádat o pomoc

Zpětně bych rozchod lépe uchopil směrem k dětem, nebyl jsem ten, který by jim tento složitý krok správně vysvětlil. Věřím, že to bývalá partnerka dokázala lépe pojmout. Uvědomuji si, jak důležité bylo říci dětem, že ony za nic nemohou. Že jsou to právě rodiče, kteří v tu chvíli rozhodují za ně. V tomto ohledu mohou být chlapi méně citliví, a dokonce trpět představou, že to děti vždycky nějak schroupou – a to je asi ta největší chyba, které se dopouštíme. Na druhou stranu jsem právě během programu Rozchodem rodina nekončí potkal mnoho otců, kteří se snažili a reagovali mnohem citlivěji, nežli jejich protějšky. Bez ohledu na pohlaví má v tu chvíli člověk problém sám se sebou. V takovém případě je vhodné doporučit psychologickou podporu a nebát se jí, nebát se požádat o pomoc a poradit se třeba i s dětským psychologem.

Teď se to dětem snažím vrátit, ačkoliv si mohu myslet, že je pozdě. Často přemýšlím i nad tím, jak jim to ulehčit do budoucna, aby si nenesly do života špatné vzorce chování, dokázaly se mít rády…

Zůstáváme rodiči a vztahy s dětmi se vyvíjí s námi v průběhu let. Největším ponaučením ale zůstává fakt, že jsou to naše společné děti, a když už jsme se rozhodli jít každý jinou cestou, zkusíme dětem naše rozhodnutí a průběh dalších let představit v té nejpříjemnější formě. Přestože nejsme původní rodina, oba již máme své partnery, je téměř nutností vycházet jeden s druhým napříč rodinami.

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno.

Fotografka a máma dvou dcer

S partnerem jsme byli dlouholetí kamarádi. Otěhotněla jsem krátce poté, co jsme se dali dohromady. Druhá dcera se narodila rok a půl po narození první. Nikdy jsme nebyli manželé. Děti pro nás byly na prvním místě, i když jsme se rozhodli náš vztah ukončit.

Skandinávský model
Hned od počátku jsme začali docházet do specializovaného centra, které nám s většími i menšími dohodami velmi pomohlo. „Skandinávský model“ střídavé péče nám přišel nejpřirozenější, navrhl jej bývalý partner. Děti zůstaly v původním bytě, my se střídali po týdnu. Zpočátku to bylo až nesnesitelné. V emočně vypjatém období si „předávat“ děti, byt, auto. Dlouhou dobu jsem z toho měla křeče v břiše celý den dopředu. Každý z nás má jiné priority z hlediska uklizenosti a údržby bytu, docházelo ke konfliktům kvůli všemožným důvodům.

„Ale čím více uběhlo času a zažili jsme i pěkných chvil, tím více si vycházíme vstříc, jsme tolerantnější a méně něco vnímáme jako naschvál od toho druhého. To už spíš vůbec, doufám. :-)“

Díky mediaci jsme našli cestu, která nám víceméně vyhovuje. Nemáme ani náhodou hodně peněz. Oba jsme si našli malé levné prostory. Já nejdříve spolubydlení, poté velmi skromný prostor o velikosti pár metrů. O penězích to tedy zas až tolik není, člověk má opravdu nižší nároky, pokud je schopen se uskromnit. Náklady na dva větší byty a zdvojení dětských pokojů by levněji nevyšlo.

V týdnu, kdy jeden z nás není s dětmi, má možnost je dvakrát za ten týden navštívit alespoň na pár hodin. Vzhledem k mé práci na volné noze nebylo možné nastavit nějakou pravidelnost, ale v poradně nám vymysleli tento způsob – co nejrychleji po vystřídání odjíždějící rodič navrhne 3–4 termíny, kdy by mohl děti navštívit, aktuálně pečující rodič dva z nich schválí. Nutno říci, že tato pravidla jsme dodržovali hlavně na začátku, po uvolnění našeho vztahu a emocí už to prostě nějak vyplývá, stačí napsat trochu dopředu a obvykle není žádný problém.

Co se jednou dohodne a funguje, automaticky používáme dál

Aktuálně žijeme v tomto módu 4 a půl roku. Dětem je teď necelých 7 a 8 a čtvrt let. Všechny Vánoce, oslavy a besídky trávíme společně včetně širší rodiny. Jediné, od čeho jsme upustili, je společné auto. Ale cestou přirozenou. Původní se rozpadlo, další si koupil jen bývalý partner. Já ho nikdy příliš nevyužívala a snažila se cestovat spíše hromadnou dopravou, na kole či pěšky. V momentech, kdy jsem ho potřebovala, mi partner vyšel vstříc a své auto půjčil. V tuto chvíli máme auta dvě a přehazujeme jen sedačky.

Jako bonus vše, co se jednou dohodlo a zafungovalo, automaticky přechází do stejných situací. Například Vánoce. První po rozchodu vypadaly zoufale, bývalý partner je chtěl trávit odděleně, já brečela v poradně a on tvrdil, že jsem falešná a není to upřímné. Po půl hodině už jsme řešili, kdo bude co připravovat a kdo co koupí. Další roky už jsme nemuseli řešit nic a oba jen zopakovali průběh z minula. Po nějakém čase jsme začali těžit z toho, že jsme před vztahem byli kamarádi a zažili spoustu dobrodružství, máme vybudovaný společný humor. Ale samospásné to také nebylo. Počátky byly opravdu náročné a vyčerpávající. Občas se obtížným situacím a zvýšenému tepu nevyhneme ani dnes.

„Jsem na nás pyšná. Zvládáme tento způsob péče o děti dle mého opravdu dlouho, minulé léto jsme spontánně vyrazili na společnou dovolenou k moři a myslím, že si to všichni užili.“

Před Vánoci jsme centrální dětský byt přestěhovali do většího a ano, bylo to náročné, ale povedlo se to bez větších šrámů na nervech. Upřímně musím říct, že mám svého bývalého partnera lidsky ráda a vážím si ho. Po rozpadu vztahu s dětmi se toho druhého prostě nezbavíte minimálně až do dospělosti dětí, proto rozhodně stojí za to investovat energii do vlastně neustálé práce na budování lepšího vztahu s ním/ní.

Spokojení musí být všichni

Nejdůležitější je pro mě pocit, že mě nikdo neohrožuje jako matku v možnosti být se svými dětmi, trávit s nimi čas a dle mého jde o nejlepší řešení pro naše děti. Stále jsem si vědoma křehkosti tohoto modelu a nutnosti pracovat na tom, abychom takhle mohli fungovat i nadále s myšlenkou, že spokojení musí být všichni. Ale když přinesu domů kávu a houbičky na nádobí a zjistím, že jsem si spletla byt, kde to bylo potřeba, jsem opravdu ráda, že to nemusí zažívat naše děti.

Bez mediátorské pomoci hned od počátku bychom to možná nezvládli, nebo ne tak, jak se to povedlo. Jsem jim neskonale vděčná. Ve vypjatém období nás tyto schůzky zachránily. Teď už jsme v poradně dlouho nebyli, ale víme, že se na ni můžeme vždycky obrátit. Netvrdím, že mě nebo jeho nikdy nic nenaštve. Ale myslím, že se oba můžeme spolehnout na to, že jsou pro nás prioritou společné děti a vzájemný respekt. A čím víc dobrého jsme zažili, tím víc to jde samo a tím méně je dusno.

Příběh dohody je skutečný.

Programátor a táta dvou dětí

S partnerkou jsme spolu byli 12 let a máme dvě děti. Prošli jsme si několika krizemi, které jsme řešili s odborníky, ale v posledním roce to již nikam nevedlo a nelepšilo se to, všichni jsme tím trpěli. Nakonec jsem od rodiny odešel.

Přihlásil jsem se na kurz Rozchodem rodina nekončí, bohužel sám. Partnerka ani děti se programu účastnit nechtěly.

„Partnerka odmítala prakticky jakoukoliv dohodu, terapii i mediaci. Děti jsem viděl velmi zřídka a čím dál méně. Nakonec se obrátila rovnou na soud.“

Celou situaci jsem snášel těžce a měl jsem psychické i zdravotní problémy. Program Rozchodem rodina nekončí byl skvělý v tom, že jsem mohl sdílet svou situaci a vidět, jak to funguje jinde a že v tom nejsem sám. Program mě připravil na to, co přijde, co budu muset řešit, a utvrdil v tom, že mám myslet hlavně na děti.

Běh na dlouhou trať

V současné době jsou děti ve výhradní péči matky s rozšířenou péčí otce, což v tomto případě znamená, že děti by u mě měly být jednou za dva týdny čtyři dny. Nicméně je to stále ještě čerstvé a spousta věcí je nedořešených… Nepřestávám se snažit, abych s dětmi i bývalou partnerkou vycházel dobře, i když je to pro mě náročné.

„Přestože komunikace s partnerkou byla a je hodně těžká, jako pozitivní vidím to, že smíření se dá dosáhnout.“

Už jsem měl pocit, že to je beznadějné. Až po setkání u OSPOD souhlasila s mediací. Absolvovali jsme tři mediace, které nás nasměrovaly, ale nebyli jsme schopni dohody. Paradoxně jsme k dohodě došli ne díky mediaci, ale díky právníkům. Když mi přišel dopis od soudu, zavolal jsem na právní linku Aperia a tam mi doporučili, ať si najdu právníka z Unie rodinných advokátů. S jeho pomocí jsme dali dohromady dohodu, na které jsme se s partnerkou shodli.

Rok poté…

Největší změna nastala, když si bývalá partnerka našla nového přítele. Situace se najednou zklidnila a dokážeme spolu v klidu mluvit. Je to teď super.

Peníze neřešíme, protože já platím 100 % výdajů na děti kromě stravy. Když jsou nějaké výdaje navíc, dělíme je napůl.

Starší dceři je teď 12 let a bývá u mě od čtvrtka do úterý. Začala jí puberta, je občas dost náladová, takže přišla s tím, že by chtěla bydlet u mě. Ze zkušeností ostatních rodičů, kteří mají střídavou péči, tohle není dobré podporovat, protože by mezi námi mohla cestovat podle toho, s kým se zrovna pohádá. Momentálně nevím, jak se k tomu postavit, a budu to dál řešit.

Mladší dcera (9 let) je u mě jen do neděle, někdy do pondělí. Ještě ráda spí s mámou v posteli a má ji takhle sama pro sebe. 🙂 Já jsem zase rád, že můžu být den dva sám se starší dcerou a mám na ni čas „jeden na jednoho“.

Překvapivá změna

Když se na to podívám zpětně, bylo to hrozné. Obzvlášť předávání dětí bylo peklo. Hodně mi tehdy pomohl OSPOD. Teď je klid a je mi dobře. Až mě překvapilo, jak se situace rychle zklidnila.

Co bych si zpětně poradil? Hrozně mi vadilo chování bývalé partnerky a já jsem se snažil jí dávat najevo, že se mi nelíbí, a chtěl jsem, aby ho změnila. To ale bylo to jablko sváru. Ona se bránila tomu, abych jí vysvětloval, že její chování je nevhodné. Doufal jsem, že pochopí, že i dětem ubližuje, když nás musejí poslouchat. A ono to fungovalo úplně naopak. Snažila se utvrzovat mě v tom, že má právo mi pokaždé vyčítat, že jsem od nich odešel. Myslím si, že i v tom nám hodně pomohl OSPOD, když jí vysvětlili, že mi děti musí předávat včas apod. Zároveň jsem potřeboval přijmout, že se tak chová, dát jí na to právo a nenutit ji, aby se chovala jinak. A pak jsem teprve mohl začít s ní v klidu jednat. Nebylo to jednoduché, ale pomohlo to.

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.

Architekt a otec dvou dětí

Začátkem roku 2021 mi manželka oznámila, že se chce se mnou rozejít. Důvod z její strany byl, že ji hodně vyčerpávaly mé psychické potíže, se kterými jsem si v té době neuměl poradit. Zároveň potkala někoho, s kým si rozuměla víc. Manželství proto ukončila a já se odstěhoval. Rozešli jsme se v klidu.

„Teprve nyní začínáme řešit, jak se rozvést. Model péče ani pravidelný systém setkávání s dětmi doposud napevno stanovený nemáme.“

Teprve nyní, po roce, začínáme řešit, jak se rozvést. Model péče ani pravidelný systém doposud napevno stanovený nemáme, děti jsou ve výhradní péči maminky a já se s nimi vídám u nich. Moje současné bydlení mi neumožňuje, aby tam mohly být se mnou. Když se o ně starám dlouhodoběji, třeba přes víkend, tak jsem s nimi doma a maminka tam není, anebo jedeme na výlet k prarodičům.

Když děti chci vidět, tak za nimi můžu kdykoliv. O Vánocích jsem třeba byl doma s dcerou v karanténě, syn byl se svou maminkou u babičky. Zatím jsme to nepotřebovali víc řešit. Dětem je 10 a 13 let, takže už se jim nemusíme věnovat soustavně. Nezavedli jsme ani žádný režim přispívání na domácnost, vyživovací povinnost apod. Já měsíčně posílám částku, která je pro mě únosná, a žena to akceptuje.

„Od začátku jsme to měli nastavené tak, že sice končí partnerský vztah, ale ne ten rodičovský. I proto mě zaujal program Aperia Rozchodem rodina nekončí…“

Od začátku jsme to měli nastavené tak, že sice končí partnerský vztah, ale ne ten rodičovský. I proto mě zaujal program Aperia Rozchodem rodina nekončí – měl jsem pocit, že po rozchodu mám dost co dělat, abych vyřešil sám sebe, a že se s dětmi ne nechci, ale nepotřebuju vidět. Ale nebylo mi v tom příjemně, a proto jsem se přihlásil do kurzu, jak nepřestat být rodičem, i když jsem se rozešel.

Podpora rodiny a blízkých je důležitá

O rozchodu se mi ze začátku mluvilo těžko, proto to rodině i dětem oznámila žena. Hodně mě podpořili kolegové v práci, se kterými jsem to mohl sdílet. Věděli o mojí situaci a mohl jsem s nimi o všem mluvit. Od své rodiny žiju celkem daleko, volali jsme si a brácha i máma se ptali, jak mi je – bylo fajn vidět, že o mě mají zájem.

„Myslím, že by podporující lidi z rodiny měli být opatrní a neměli by se vyhraňovat vůči bývalému partnerovi.“

Naopak mi vadily některé reakce rodiny, například když někdo nechápal, proč to žena dělá. Nechtěl jsem ji obhajovat, ale zároveň jsem rozuměl jejím důvodům a nemám jí to za zlé. Dokážu si představit, že kdybych se cítil ukřivděný a nemohl bych manželce přijít na jméno, a někdo z rodiny by mě litoval, jaký jsem chudák, že by mě blízcí proti partnerovi popudili ještě víc. V tom si myslím, že by podporující lidi z rodiny měli být opatrní a neměli by se vyhraňovat vůči bývalému partnerovi. Náš rozchod byl naštěstí mírumilovný.

Rok poté…

Od posledního rozhovoru jsem dokončil rozvod, ve kterém se stanovilo, jakým způsobem se budu s dětmi vídat. Jezdí za mnou jednou za dva týdny na víkend. Měl jsem i pronajatý byt, kam za mnou mohly přijet v týdnu. Nyní už žiju se svou novou ženou v její rodině, děti jezdí za námi a společně podnikáme různá dobrodružství.

Kdybych mohl něco změnit, tak bych chtěl mít dřív zázemí, kde by mě děti mohly navštívit. Čím jsou starší, tím víc je pro mě těžší vymýšlet na víkendy program, který by je zabavil. Obzvlášť když s nimi nejsem v každodenním kontaktu. Navíc s rozvodem se rozpadly i okruhy společných známých, a když s nimi někam jedu, nemají tam svoje vrstevníky.
Máme štěstí, že s mojí novou ženou a jejími dětmi dokážeme s dětmi vytvořit kolektiv, kdy aspoň něco sdílet můžou.

Příběh dohody je skutečný. Fotografie je ilustrační (unsplash.com).

Máma tří dětí

Do vztahu jde člověk s tím, že vydrží celý život. Dnešní „rychloobrátková“ doba tomuto přání bohužel nepomáhá. My jsme byli příklad, kdy měl partner po 15 letech pocit, že rodina je na něj moc a chce žít jiný život – dalo by se říct: krize středního věku. Paradoxně to byl můj bývalý manžel, kdo obratem skočil do vztahu nového, s dalšími dvěma dětmi a já jsem zůstala sama na naše tři děti…

„Během rozvodu jsem ocenila zejména dvě služby: mediaci a odborné poradenství, které poskytuje Aperio.“

Velmi dlouho jsem rozvod nechtěla a snažila se rodinu udržet. Na vztah jsou zapotřebí dva a někdy si člověk musí, byť s bolestí, přiznat, že je konec. Bylo to náročné, protože máme děti. A tak jsem se alespoň snažila, aby právě vůči nim byl proces rozvodu a rozpadu naší rodiny co nejšetrnější. Během rozvodu jsem proto ocenila zejména dvě služby: mediaci a odborné poradenství, které poskytuje Aperio.

Poradenství a mediace jako opora

V rozvibrovaném období, kdy jeden z partnerů je rozhodnutý, že odchází, a pro druhého je to těžké emočně, ekonomicky, sociálně i v mnoha dalších rovinách, je důležité mít prostředníka, který dokáže být nestranný, empatický a zároveň zachovat chladnou hlavu. Věřím tomu, že bez mediace bychom se s mým bývalým partnerem nedomluvili. Díky velmi dobré mediátorce, která je zároveň právnička a terapeutka, jsme investovali čas do čtyř dlouhých sezení, díky nimž jsme už k rozvodu šli s oboustrannou dohodou o majetkovém vyrovnání i péči o děti. Zpětně bych doporučila všem, ať se nezapomenou při dělení domácnosti dohodnout nejen na „velkých“ věcech (bydlení, finanční prostředky atd.), ale i na „soft věcech“, které mohou mít pro každého z partnerů jinou hodnotu, význam, např. na rodinných fotkách – bývalý manžel si odnesl počítač a disky, na nichž byly uložené všechny fotky našich dětí. A stal se z toho pak předmět nepříjemných diskuzí.

Obecně si myslím, že rozvod v širších souvislostech je většinou náročnější pro ženy. Ženy obvykle zůstávají s dětmi na mateřské a rodičovské dovolené, tím pádem jsou např. ekonomicky zranitelnější. Při rozvodu je pak pro ně situace mnohem náročnější a poradenství a mediace jim mohou být velkou oporou. Podle mě tomu napomáhá i nastavení našeho celospolečenského systému, stále tu přetrvává tzv. „penalizace mateřství“. Co mě např. zarazilo, že i když jsme se domluvili a soud probíhal velmi rychle, čekala bych mnohem větší zájem OSPOD o děti a jejich názor, nikdo si s nimi vlastně pořádně nepromluvil.

Střídavá péče, ale…

S bývalým manželem jsme se dohodli na střídavé péči a stále je pro mě nejtěžší vyrovnat se s tím, že polovinu měsíce nejsem s dětmi. Za sebe vidím ve střídavé péči mnoho „ale“. Je totiž velice náročná na častou komunikaci s bývalým partnerem. To je i u nás v současné době největší problém. Když se pak jeden rodič snaží dělat všechno po svém, nakonec to nejvíc odnáší děti, které pak musejí žít ve dvou realitách, ve dvou jiných světech. Má-li střídavá péče fungovat, je důležité upozadit „ega“ dospělých a do středu zájmu dát děti, jejich potřeby a přání.

„Když se jeden rodič snaží dělat všechno po svém, nakonec to nejvíc odnáší děti…“

Výhodou naší střídavé péče je bydlení: bydlíme kousek od sebe, děti nemusely měnit školu, okruh kamarádů a kamarádek, zájmové kroužky – to, co je pro děti důležité obecně a při rozpadu rodiny 2x tolik… Snažíme se dodržovat vše, na čem jsme se během mediace domluvili. Osvědčil se nám například společný účet, kam oba přispíváme stanovenou částku a z něhož se hradí dětem kroužky, školní potřeby, oblečení apod. Je to velmi transparentní a funguje to.

I děti se s rozvodem potřebují vyrovnat

Co bych chtěla na závěr vyzdvihnout, jsou kurzy Aperia Rozchodem rodina nekončí, protože v situaci, kdy se člověk cítí jako hozený do hluboké vody, v níž ho stahuje silný proud, rozpadá se mu vztah, rodina, řeší ekonomickou stránku, děti atd., jsou kurzy Aperio velmi cennou a unikátní podporou. Mj. i proto, že v nich funguje dětská skupina. Děti si tak situaci mohly v bezpečném prostředí s podporou psychologa v klidu odžít, prodiskutovat s jinými dětmi, které jsou v podobné situaci. A druhá úžasná služba je určitě mediace, která pomůže dobrat se konstruktivního řešení tam, kde v něj člověk ani nedoufal.

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.

Máma dvou dětí

Mám dvě děti ve věku pět a osm let. Rozvod jsem iniciovala já a s manželem jsme se na všem dohodli. Hned na začátku jsme se radili s dětskou psycholožkou, jak to provést tak, aby byl rozvod pro děti co nejméně bolestivý. Z různých variant se nám nejvíc líbil tzv. skandinávský model. A protože tady v Čechách ještě není tolik známý, ráda bych se podělila o to, jak funguje.

„Oba jsme chtěli o děti dál pečovat, vyhnout se dohadům a zároveň dětem situaci co nejvíc usnadnit. Skandinávský model nám přišel nejjednodušší.“

Oba jsme chtěli o děti dál pečovat, vyhnout se dohadům a zároveň dětem situaci co nejvíc usnadnit. Tahle varianta nám přišla nejjednodušší. Byt, ve kterém jsme společně žili, zůstal v našem společném vlastnictví, děti se nikam nestěhovaly a půl týdne jsem u nich já, půl týdne bývalý manžel, o víkendech se střídáme. Oba jsme si našli bydlení v malých bytech ve vzdálenosti pár minut od našich dcer. Výhoda pro děti je zjevná. Nemusí měnit domovy, jako by tomu bylo ve střídavé péči.

Dva domovy

Dva domovy tak mám vlastně já a někdy je těžké emocionálně „přepínat“ a zvyknout si, že jsem zas na jiném místě. Třeba něco začnu vyklízet a už to zas musím uklidit, abych byt mohla předat, nebo si v našem bytě zapomenu věci do práce… Výhoda je, že si s bývalým partnerem vycházíme vstříc, a když si jeden z nás něco potřebuje vyzvednout, stačí napsat SMS, že se zastaví.

„Tohle je přesně zátěž, kterou by musely nést naše děti, kdyby byly ve střídavé péči. Takhle ji neseme my, což je podle mě fér.“

O co víc se mi ukazují obtížnosti dvou domovů, tím víc jsem ráda, že jsme zvolili tento model péče, protože tohle je přesně zátěž, kterou by musely nést naše děti, kdyby byly ve střídavé péči. Takhle ji neseme my, což je podle mě fér. Možná ke střídavce nakonec taky dojdeme, když si jeden z nás najde nového partnera, to nevylučujeme. Dokonce jsme dohodnutí, že když jednomu z nás model už nebude vyhovovat, do tří měsíců přejdeme do klasické střídavé péče. Ale i tak toho nebudu litovat, protože děti už budou starší a dali jsme jim čas, kdy si mohly zvyknout, že rodiče jsou od sebe. Zároveň jsme si i my vyzkoušeli, jaké to je střídat domovy, a budeme se umět lépe vcítit do pocitů a potřeb dětí.

Pár praktických tipů

Ve chvíli, kdy jsme zvolili skandinávský model, nás spousta praktických věcí nenapadla. Pro rodiče, kteří ho zvažují, mám pár tipů:
Spousta lidí v našem okolí si myslela, že tohle řešení musí být drahé. Oba máme byty malinké, a kdyby jeden z nás musel platit velký byt kvůli střídavé péči, tak to vyjde v podstatě skoro nastejno.
Časem jsme zjistili, že si musíme dohodnout soubor pravidel k předávání bytu, např. že má být zameteno, umyté nádobí, vyprané prádlo, vynesené odpadky apod.
Finance – výdaje spojené s bytem hradíme ze společného účtu, kam oba přispíváme stejnou částkou.
Údržba bytu – společně se domlouváme na větších opravách a úpravách (malování apod.), je třeba na ně myslet, aby byt „nezpustnul“.
Jídlo ve společném bytě – nakupujeme každý za sebe a máme v lednici i v kuchyni své zásoby, ze kterých vaříme dětem.
Pravidlo ohledně nových kamarádů nebo partnerů – do společného bytu můžou, ale nesmějí spát v ložnici, kde spím já a bývalý manžel.

Kde čerpám podporu

Během rozvodu jsem absolvovala program Rozchodem rodina nekončí od Aperia, které nám zprostředkovalo i mediátora pro majetkové vypořádání. Čerpám podporu také od terapeuta a terapeutickou pomoc bych doporučila využít každému, kdo si prochází tímto náročným obdobím. Oporou jsou mi i přátelé, kteří si rozchodem taky prošli.

Rok poté…

Nejvýraznější změnou bylo, že jsme i formálně finalizovali rozvod. Přineslo nám to úlevu. Určitě bych doporučila všem, ať s tím neotálejí příliš dlouho, že to je zátěž pro všechny. My jsme to zbytečně nechávali odležet. Nakonec se ukázalo, že definitivní uzavření našemu vztahu prospělo.

Ve skandinávském modelu pokračujeme. Co se týče sdílení bytu, tak jsme víc vylaďovali některá pravidla. Jednou z mála nevýhod tohoto modelu je (a díky dětské psycholožce si na to dáváme pozor), že se děti můžou stát nositeli zodpovědnosti za prostor. Protože já nebo i jejich táta se občas ptáme, co kde v bytě je. A tyto informace bychom si měli předávat mezi sebou, aby to nebylo břímě dětí. Aby ony nebyly hostitelé, kteří se o nás musejí starat.

Všechno si hezky sedlo

Jinak si všechno hezky sedlo, děti situaci přijaly a myslím, že je pro ně úleva, že se nestěhují a mají stabilní domov. Je jim sice líto, že nemají oba rodiče pohromadě, ale my trávíme dost času společně. Slavíme všechny narozeniny a Vánoce, školní akce navštěvujeme oba, po vysvědčení jdeme všichni na zmrzlinu a doma si zahrajeme deskovku, uvaříme si oběd… Takže zažívají i chvíle, kdy jsme všichni spolu. Když škola organizuje víkend rodičů s dětmi, tak tam jedeme taky oba a není to potíž.

Jediné, co je těžší realizovat, je trávení času „jeden na jednoho“, tzn. jeden rodič s jedním ze sourozenců. Snažím se na to myslet a nějak si to občas zařídit. Nedávno jsme si třeba s bývalým partnerem na víkend děti rozdělili a každý jsme ho strávili zvlášť a další víkend jsme si děti prohodili, aby si nás užily samy.

Nebýt na to sám

Zpětně jsem ráda, že jsem absolvovala program Rozchodem rodina nekončí. Bylo to pro mě náročné období a hodně mi pomohlo vidět, že v té situaci nejsem sama, že to řeší i další rodiče. Jakákoliv podpora v procesu rozchodu určitě stojí za to.

Příběh dohody je skutečný, jméno bylo zkráceno. Fotografie je ilustrační.

Provozní v tréninkové kavárně a otec čtyř dětí

Rozešli jsme se s partnerkou po cca 10 letech vztahu, kdy jsme měli dvě malé děti, pětiletou dceru a tříletého adoptovaného syna. Od prvního okamžiku, kdy jsme začali směřovat k rozchodu, jsem věděl, že budu usilovat o střídavou péči. Přes všechny problémy, o kterých budu dále psát, mohu doufám říci, že střídavá péče fungovala dobře a děti jsme našich vzájemných problémů ušetřili.

„Od prvního okamžiku, kdy jsme začali směřovat k rozchodu, jsem věděl, že budu usilovat o střídavou péči.“

Protože jsem věděl, že v týdnu, kdy budu mít děti, budu na všechno sám, jednou z prvních věcí bylo to, že jsem se sešel se svojí rodinou a požádal ji o dlouhodobou pomoc s dětmi, tak abych se mohl domluvit s expartnerkou na střídavé péči a vědět, že ji budu schopen zvládnout. Zároveň jsem se domluvil v práci, že moje pracovní týdny budou trochu odlišné a že ocením zpětnou vazbu, pokud by s tím byl jakýkoliv problém.

Ze začátku šlo vše hladce, uzavřeli jsme s bývalou partnerkou dohodu, kterou potvrdila jak sociálka, tak posléze soud. Dohoda byla uzavřena v době, kdy moje bývalá partnerka neměla stálou práci a odpovídala tomuto stavu. Zároveň jsme se dohodli, že dojde k úpravě podmínek výživného apod. při změně naší příjmové situace atd.

V průběhu času probíhalo střídání dětí pravidelně bez problémů, bez jediného výkyvu. Z počátku jsme se domluvili na sdílení věcí a oblečení dětí, abychom nezatěžovali své rozpočty, nicméně tyto věci a oblečení se začaly stávat předmětem různých malicherných sporů. Abych neshodám zamezil, rozhodl jsem se pořídit si komplet veškeré oblečení a věci vlastní.

Nová rodina

S novou partnerkou se mi narodila dvojčata, platil jsem komerční nájemné ve větším bytě, kam jsme se museli všichni v tak velké rodině vejít. Bývalá partnerka bydlela s dětmi v bytě v družstevním vlastnictví, ve kterém jsem přišel o svůj podíl, protože jsem ho neměl smluvně ošetřený. Nájem v bytě byl cca čtvrtinový než ten náš. Zároveň jsem měl po narození dvojčat obtížnější pozici v práci, protože jsem se na jejich výchově podílel z 50 %.

Z tohoto důvodu jsem bývalou partnerku, která už mezitím měla dobře placenou stálou práci, požádal o revizi naší dohody ohledně výživného, s prosbou o to, abychom znovu porovnali své základní příjmy a výdaje a podle toho se domluvili. K žádné dohodě bohužel nedošlo, moje snaha zůstala bez reakce. Zcela chybně jsem na neochotu se dohodnout reagoval tím, že jsem nezaplatil dvakrát výživné a snažil se dosáhnout jakéhokoli dialogu ohledně nové dohody. Neúspěšně. Naopak jsem na sebe vlastní vinou přivolal exekuci.

„Situace vyústila v tříletý nesmyslný soudní spor, ve kterém jsem cítil, jak je obtížné domoci se rozumného řešení a jak mi vše protéká pod rukama, aniž bych na to měl reálný vliv.“

Tato situace vyústila v tříletý nesmyslný soudní spor, ve kterém jsem cítil, jak je obtížné domoci se rozumného řešení a jak mi vše protéká pod rukama, aniž bych na to měl reálný vliv. Obě strany zbytečně platily právníka. Právní zástupci běžně do hry vnášeli vlastní dynamiku, která svou urputností dále kazila naše vztahy.

Pomohla až mediace

Vše se mi podařilo rozetnout až díky mediaci, která byla zprostředkována OSPODem. Na výzvy k dialogu, na něž by dohlížela jakákoliv třetí strana, expartnerka opakovaně nereagovala. Teprve když byl ve hře OSPOD, (i když šlo jen o garanta mediace) souhlasila s mediací. Na prvním tříhodinovém setkání jsme vyřešili vše ohledně výchovy a dětí, na druhém setkání vše ohledně financí a výživného.

Po třech letech beznaděje a vyčerpání tak stačila dvě setkání, při kterých jsme se díky mediátorům vyslechli, nechali se vzájemně domluvit a došli k oboustranně přijatelnému řešení.

„Po třech letech beznaděje a vyčerpání stačila dvě setkání, abychom došli k oboustranně přijatelnému řešení.“

I po uzavření této dohody jsem při jejím potvrzení u soudu zaznamenal snahu právní zástupkyně expřítelkyně situaci znovu zkomplikovat. Naštěstí k tomu již nedostala šanci.

Celou dobu těchto sporů jsem se maximálně snažil situaci držet mimo děti, o jejich mámě jsem vždy mluvil hezky a s pochopením.

Během těch několika let soudních sporů a běžící exekuce na plat jsem se cítil mnohdy opravdu mizerně a svou situaci jsem považoval často za bezvýchodnou. I z toho důvodu jsem se přihlásil na kurz „Naberte dech“ od Aperia, který byl pro mě opravdovou vzpruhou v posledním půlroce těchto sporů. Hlavně šíří témat, konkrétní podpory od odborníků, sdílením svého příběhu s ostatními a důrazem na sebeposílení.

Po soudem potvrzené dohodě z mediace již s expartnerkou nemáme problém se vzájemně dohodnout na důležitých věcech ohledně dětí a jsme schopni spolu běžně komunikovat.

Konzultant a otec tří dětí

„Vím, že to není ideální stav. Ale hlavní je, že je to takhle pro nás všechny přijatelné.“

Mám dvě děti s bývalou partnerkou, těm je devět a jedenáct let. S novou partnerkou mám ještě jedno malé, to má dva a půl roku. S bývalou partnerkou máme stále dobrý vztah, rozchod ho nenarušil. Hlavní pro nás vždy bylo bezpečí dětí, takže jsme se na dalším vývoji situace domluvili.

Živelná domluva

Na úplném začátku jsme žádné záchytné body neměli a bylo to dost divoký. Časem jsme si stanovili, že každý druhý víkend budu s dětmi. Někdy jsme všichni společně u jejich matky, někdy jsem s nimi u nové partnerky. Ale tři děti v bytě, to bývá celkem náročné. Se staršími dětmi máme domluvené ještě pondělní odpoledne a pak už je to na živelné domluvě. Celkově trávím se staršími dětmi tak třetinu týdne. Pracuji na volné noze, takže se časově můžu přizpůsobit. Když jsou děti nemocné nebo když onemocní partnerka – ať už bývalá, nebo současná – snažím se pomáhat co nejvíc. V létě jsem například byl s dětmi asi z 80 % času. Bývalá partnerka pracuje a já, protože se na dovolenou ohlížet nemusím, jsem trávil léto s dětmi.

Finančně to máme tak, že já platím oba nájmy a partnerky si hospodaří se svými penězi. Když se něco poláme nebo je potřeba, koupím to.

Sdílíme kalendáře

Hodně cestuju, takže spíš to funguje tak, že já rodině oznamuju, kde budu. A pokud jsem mimo město o víkendu, snažím se to dětem vždycky vynahradit. Mám sdílený kalendář a díky tomu máme všichni přehled. Vánoce, dovolené a prázdniny řeším vždy postupně s jednou a druhou rodinou. A kdo přijde dřív, ten vyhraje. Všichni se ale přizpůsobujeme, a pokud plány kolidují s termínem někoho dalšího, přeplánujeme to. Díky tomu, že vztahy máme dobré, tak občas jedem na výlet všichni společně. Podobně pro bývalou partnerku fungují i moji rodiče, kteří bydlí pár minut od dětí, takže jsou s nimi i nadále v kontaktu.

„Naše řešení je asi dost nestandardní, ale snažím se vycházet vstříc všem. Je to o dohodě.“

Vím, že to není ideální stav. Ale hlavní je, jestli je to takhle pro všechny přijatelné. A pro nás je. Mluvíme o tom i s dětmi, když je potřeba. Děti vědí, že mohou počítat s pondělím i víkendy a že můžeme něco plánovat. Voláme si ale kdykoliv. Ten kontakt je průběžný a já jim každý večer píšu. Fakt se snažím. Radši jdu s nimi do kina nebo si čtu, než abych šel na pivo.

Naše řešení je asi dost nestandardní, ale snažím se vycházet vstříc všem. Je to o dohodě.

Příběh dohody je skutečný, ale jméno otce bylo změněno. Fotografie je ilustrační.

Moderátor, hudebník, otec pěti dětí

„Čas všechno obrousí a všechno jednou dospěje do stadia, kdy se s tím dá žít.“

V těch prvních letech po narození dětí náš vztah fungoval dobře. Ženil jsem se ve čtyřiadvaceti. V roce 2003 – to nám bylo kolem třiceti – se nám narodila dcera Sára a o čtyři roky později dvojčata Samuel a Kristián.

Když bylo dceři osm, začala první větší krize. Přišlo něco jako vyhoření. Oba jsme vnitřně cítili, že to manželství nemůže dopadnout dobře. Rozdíly mezi námi se prohlubovaly. Nechtěli jsme manželství uměle udržovat tak zvaně „kvůli dětem“. Oba jsme to cítili a čekali na nějaký impuls. A ten přišel ze strany ženy. Oznámila mi, že se zamilovala do jiného muže, že se s tím snaží bojovat, ale je to silnější než ona.

Oba svoje děti milujeme, a tak jsme si jednou sedli a domluvili se, že celou tu záležitost musíme nějak vyřešit. A to tak, aby to co nejmíň ublížilo dětem. Věděli jsme, že to pro ně bude rána, ať se to vyřeší jakkoliv. Hlavně pro dceru, kluci byli ještě malí. Žena se ode mě rozhodla odejít a museli jsme najít nějaký model, jak to bude s dětmi fungovat dál. A když se zjistilo, že je žena se svým novým přítelem těhotná, rozhodli jsme se dceři prostě říct celou pravdu.

Samozřejmě mě to vzalo

Opravdu jsme se snažili, aby to děti zasáhlo co nejméně. Přistoupil jsem tedy na to, že se k ženě nový partner nastěhuje, bude žít s našimi dětmi a do budoucna se dohodneme, jak se budou děti vídat se mnou. Zhruba dva týdny jsme bydleli společně i s novým partnerem mé ženy. To byla ode mě myslím velká vstřícnost. Ona představila nového partnera dětem jako našeho kamaráda. A pak dětem postupně sdělila, že se my dva v míru rozcházíme a že s nimi bude žít její nový partner. Možná to vypadá, že jsem to bral celé věcně, ale samozřejmě mě to vzalo. Odneslo to moje fyzické zdraví. Měl jsem v sobě dlouhá léta bakterie boreliózy, aniž jsem to věděl, a tehdy nemoc propukla naplno.

„Možná se zdá, že to beru věcně, ale samozřejmě mě to vzalo. Odneslo to moje fyzické zdraví.“

Oni se odstěhovali do nového bytu, já jsem se odstěhoval do domu rodičů a začali jsme formálně řešit rozvod. Neměli jsme skoro žádný společný majetek, takže s tím nebyl problém. Protože už od 90. let existuje institut rozvodu dohodou, tak jsme sepsali dohodu, tu nám pak ještě zkontroloval náš kamarád právník. Před samotným rozvodem se muselo ve zvláštním řízení dohodnout svěření dětí do péče a výše alimentů. Dohodli jsme se, že děti se svěřují do péče matky, a žena podala návrh na stanovení výše výživného. Na tom jsme byli předem dohodnutí a mimo to jsme se ještě domluvili, že budu přispívat na občasné mimořádné výdaje, jako jsou lyžařské kurzy nebo dárky.

Kdo je vlastně otec

Všechno proběhlo hladce a velmi rychle. Museli jsme řešit jen jednu věc. Ten synek, co má žena s novým partnerem, se narodil ještě v době trvání manželství a podle zákona je za otce považován manžel matky dítěte, což jsem byl já. Musel tedy proběhnout ještě soud o určení otcovství, kde jsem prohlásil, že otcem nejsem, a její nový partner prohlásil, že otcem je. A nastal jediný bizarní okamžik našeho rozvodu. Soudce se v tom chtěl nějak vrtat a začal se ptát: „A skutečně není možné, že byste byl otcem?“ Já povídám, že to není možné, že jsme spolu v době početí vůbec nežili. A soudce zase: „Neměli jste třeba sex na rozloučenou?“ Hodinu tam seděl a vyptával se nás, jestli opravdu není možné, že jsem otcem. Skoro jako by venku na dveřích nevisel dlouhý seznam dalších jednání.

Od té doby nám to takhle funguje už šest let. Po čase jsem si našel přítelkyni, která už má jednu dceru z předchozího vztahu – stejně starou, jako je ta moje. Začali jsme spolu žít a před čtyřmi lety jsme dospěli ke společnému rozhodnutí, že bychom spolu chtěli další dítě. Pro mě už to znamenalo mít čtvrtého potomka. To už je docela závazek, ale řekli jsme si, že to nějak zvládneme. Později se nám narodila ještě další dcera. Takže dohromady máme šest dětí.

„Kdybych býval žil v nějaké iluzi fungujícího vztahu, bylo by to určitě těžší.“

Jedna velká rodina

Moje současná přítelkyně s mojí bývalou ženou dobře vycházejí. Já vycházím dobře s novým partnerem mojí bývalé ženy. Všechny děti se mají rády. Ty starší milují ty malé, ti mladší k těm větším vzhlíží. Takže tam to funguje krásně. A tak třeba narozeniny dětí nebo Štědrý den slavíme všichni společně. Je to určitě díky tomu, že jsem svatý (smích). Pravda je, že náš rozchod nepřišel zčistajasna. Kdybych býval žil v nějaké iluzi fungujícího vztahu, bylo by to určitě těžší. Takhle jsme vlastně už nějakou dobu oba věděli, že se blíží konec. S bývalou ženou se lišíme v mnoha věcech, ale v jednom jsme se shodli – děti pro nás byly vždycky na prvním místě. A to i během rozvodu.

Ani peníze nebyly velký problém. Moje bývalá žena neměla nerealistické nebo hamižné požadavky. Neplatím sice úplně nízkou částku, ale když vidím, kolik platí někteří muži v mém okolí, tak je to částka poměrně rozumná. Musím říct, že v tomto ohledu mi velmi pomáhá současná přítelkyně, která – ač stále na mateřské – už také na částečný úvazek pracuje. Nejsou kolem toho ale žádné hysterie. Já funguju, doufám, jako uklidňující bod v těch rozbouřených vodách.

Děti vám to vrátí

Svým způsobem jsem šťastný, že to takhle dopadlo. Mám přítelkyni, se kterou si skvěle rozumím. Mám další dvě krásné malé děti. A děti z prvního manželství jsem neztratil, protože spolu dobře vycházíme. Jsem fatalista, věřím, že věci se dějí tak, jak mají. Nejhorší je vztek a zloba. To jsou emoce, ve kterých člověk nejčastěji udělá chybu. Ale čas všechno obrousí a všechno jednou dospěje do stadia, kdy se s tím dá žít.

„Všem rodičům bych doporučil přenést se přes svoje ego a myslet hlavně na děti.“

Možná nám to funguje i díky tomu, že jsme se s bývalou ženou k sobě vždycky chovali s respektem a před dětmi jsme nic zlého neřešili. Všem rodičům bych doporučil přenést se přes svoje ego a myslet hlavně na děti. Protože ty děti to může poznamenat na celý život. To, co dětem vtisknete v dětství, to oni v dospělém věku napodobí. Když uvidí, že si něco můžou vydupat bezohledností a nátlakem, tak ten vzorec přijmou do svého života a jednou vám to vrátí.

Spisovatelka a máma tří dětí

„Dohoda je určitě lepší než přetahovačka. I když občas jeden z rodičů tahá za kratší konec. Přesto je to to nejlepší, co může být.“

Pravda je, že dohoda stojí a padá s tím, že se musejí chtít dohodnout oba dva. Jinak to nefunguje. Řešení dohodou prostě předpokládá určitý stupeň partnerství v základech vztahu. Protože lidi, co se rozcházejí, jsou na sebe naštvaný, je tam plno bolesti, zášti, vzteku a nefunguje to mezi nimi, jinak by k rozvodu nedošlo. Chtít se za téhle situace dohodnout, znamená tyto emoce vědomě překonat a pracovat s nimi. To je na tom to těžký.

„Chtít se dohodnout, znamená svoje emoce vědomě překonat. To těžký na tom je právě ta práce s emocemi.“

Naše první dohoda byla vlastně jednoduchá. Věděli jsme, že chceme jít cestou dohody. Nejdřív jsme se bavili o střídavé péči, pak můj bývalý muž navrhl moji péči výlučnou, s tím jsem souhlasila. A co se týče peněz, neměli jsme moc společného majetku, takže nebylo o čem se přít. To ale neznamená, že bylo všechno úplně v pohodě. Vídat se při předávání dětí bylo psychicky náročné a byly tam i ošklivý momenty.

Protože jsem to byla já, kdo odešel, dostávala jsem se do defenzivní situace. To já jsem byla ta „zlá“. Už nevím, jak přesně jsme tu dohodu sepsali. Myslím, že můj bývalý muž měl známou právničku, která mu pomohla udělat návrh dohody. Tu jsem opoznámkovala – a bylo to. Na péči jsme se domluvili a dohodnout se na výživném nebylo těžké. Vyšli jsme z té doporučující tabulky. Finanční stránka i předávání dětí pak podle dohody celkem fungovalo.

Rozhodují každodenní drobnosti

Pořád ale jsou i komplikované momenty. Třeba když chce jeden z nás být s dítětem v době, kdy ho má mít ten druhý. Například kvůli oslavě narozenin v rodině nebo jiné speciální akci. To pak probíhají výměny dnů, ale závisí to vždycky na naší ochotě, která buď je, nebo není – podle toho, jestli vzájemné vztahy jsou zrovna dobré. Jde o takové každodenní drobnosti, o kterých to ale vlastně celé je. Když se děti cestou k tátovi opozdí nebo si u mě něco zapomenou a já pak za to dostanu vynadáno, tak to k ochotě vycházet vstříc nepřispívá. A pak se to celé zacyklí do takového toho „ty mně, já tobě“. Ale to je myslím běžné, ani v manželství není všechno pořád úplně hladký.

„Rozvod je velká věc, který tě ovlivní na celý život. Nevím, co znamená mít to vyřešený.“

Cítila jsem, že by mi pomohlo, kdybych si o rozvodu mohla povídat s terapeutkou, už jsem u ní před tím párkrát byla. Ale nevím, co přesně znamená „mít to vyřešený“. Rozvod je velká věc, která tě ovlivní na celý život. Určitým způsobem o tom člověk smýšlí, a to smýšlení se v průběhu času mění. Kdybych to měla vyřešený, neměla bych ohledně toho mít vůbec žádný emoce? I když si vzpomenu na svého prvního kluka, tak to ve mně vyvolá emoce. Asi to tak vždycky bude.

Výlučná, nebo střídavá

Nejvíc jsem asi pyšná na to, že jsem před dětmi nikdy neventilovala žádné frustrace. Myslím, že i díky tomu mají děti dobrý vztah ke svému tátovi a rozvod pro ně nebyl traumatický. Pro mě bylo vždycky primární chránit děti.

Když můj bývalý muž navrhl změnit péči na střídavou, bylo mi to vlastně líto. Nechtěla jsem s dětmi být míň, a díky tomu, že pracuju na volné noze, na ně mám víc času než jejich zaměstnaný otec. A navíc jsem měla pocit, že jsou takhle spokojené, že potřeba měnit to nevychází od dětí. On dětem řekl, že to takhle není fér a že by se s ním měly vídat tak, aby to bylo fér. A protože jim to řekl táta, tak to vzaly jako fakt. Nechtěla jsem dětem tátův postoj zpochybňovat. Neměla jsem sice do střídavky chuť, ale kdybych nesouhlasila, řešilo by se to před soudem. Nechtěla jsem, aby se míra jejich spokojenosti rozebírala před soudem, aby byly pod tlakem táty, že takhle to je nefér, ani aby to musely řešit v sobě.

„Nejvíc jsem asi pyšná na to, že jsem před dětmi nikdy neventilovala žádné frustrace.“

Čím víc člověk klade do popředí zájmy dětí, tím víc se dostává do defenzivy a do slabší pozice. Ale prostě s tím nějak žiju. Není možný se o těch věcech s dětmi otevřeně bavit, nechci je dostat do situace, kdy by musely verbalizovat pocity o svých rodičích, ale tím pádem se nikdy nedozvím, jak se doopravdy cítí. S tím je trochu těžké žít. Ale věřím, že vyrůstají celkově v dobrém prostředí.

Spousta věcí nám funguje dobře. Od začátku jsme to třeba měli tak, že si Vánoce a silvestra střídáme. S dodržováním těch dohodnutých věcí nikdy problém nebyl. Se střídavou péčí, která je pro mě citlivá, jsme se taky dohodli, ale nepřistoupila jsem na to úplně ráda. Dohoda je určitě lepší než přetahovačka, i když v něčem vždycky jeden z vás tahá za kratší konec. I tak je to to nejlepší, co může být. To je jasný.